Poláci za druhé světové války prokázali mnohokrát svou velkou odvahu. Ať už to bylo při napadení jejich země v září 1939 Německem, či ve varšavském povstání o pět let později. V dubnu 1943, před 81 lety, ukázali svou zarputilost varšavští Židé, kteří povstali proti svým zotročovatelům.
Nervozita narůstá
V roce 1940 rozdělili nacisté polské Židy, jichž bylo přes 3 miliony, do ghett, která však byla brzy přeplněna a podmínky v nich byly žalostné. Ještě v roce 1940 bylo založeno asi nejznámější ghetto, varšavské, kde se tísnilo téměř 400 tisíc lidí. Nejen varšavské ghetto trápily především nemoci, na které Židé často bez adekvátní lékařské péče umírali. Nemluvě o stálém hladovění. Z ghett byli Židé deportováni do vyhlazovacích koncentračních táborů, pro některé z nich to však znamenalo vzhledem k jejich zuboženému stavu doslova vysvobození.
Ve varšavském ghettu začala již v roce 1942 narůstat nervozita, protože desetitisíce Židů nacisté odvlekli do vyhlazovacího koncentračního tábora Treblinka. Ze začátku obyvatelé ghetta nevěděli, že se jedná o vyhlazovací tábor, domnívali se, že ty, kteří tam byli převezeni, čeká pracovní lágr. Jenže to byla zásadní mýlka. Když v ghettu začaly probleskovat informace, že Židé dopravení do Treblinky se s největší pravděpodobností už nevrátí živí, bylo rozhodnuto o založení odbojové organizace, která měla vyvolat v příhodný okamžik ozbrojený střet s nacisty.
Nerovný, ale statečný boj
Židé dobře věděli, že život v ghettu je pouze přechodným a drtivou většinu lidí čeká mnohem horší osud. Ostatně německá okupační moc chystala zrušení varšavského ghetta již koncem roku 1942. Židé již striktně odmítali deportace do koncentračních táborů a byli připraveni bojovat s příslušníky jednotek Waffen-SS, gestapa, policie i armády. Napětí vyvrcholilo nejprve v lednu 1943, kdy do ghetta vtrhly stovky německých vojáků a byly zde napadeny soustředěnými útoky. Židé, kteří byli pouze slabě ozbrojeni (pár ukořistěných kulometů, Molotovovy koktejly a granáty), vojáky přece jen zahnali. Na druhé straně bylo jasné, že se schyluje k následnému velkému konfliktu.
Ten také nastal 19. dubna 1943, kdy nacisté měli v plánu začít s likvidací ghetta. Židé už byli na tento krok připraveni, ozbrojili se a německé vojáky a další jednotky zasypávali Molotovovými koktejly a pravidelnou střelbou. Na překvapené Němce také házeli granáty. První německou vlnu varšavští Židé odrazili. Němci si byli vědomi toho, že povstání musejí rychle zlomit, aby neinspirovalo jiná ozbrojená vystoupení Židů v dalších okupovaných státech.
Německá taktika – spálená země
Začala nemilosrdná pouliční vřava, vůdce povstání Mordechaj Anielewicz se soustředil na záškodnickou taktiku, to znamená přepadávání německých jednotek, které měly přesilu, partyzánský způsob boje a momenty překvapení. Spoléhali na důmyslné propojení domů a úkrytů, což z povstalců dělalo nesnadné terče. Němci zas používali taktiku spálené země, vypalovali budovy, aby z nich dostali varšavské Židy.
Ti nezřídka museli v krajní nouzi vyskakovat z oken, kde je na ulici německé jednotky zastřelily. Nicméně bylo otázkou času, kdy Němci zužitkují svou převahu. Do 25. dubna 1943 zajali téměř 30 000 Židů. Do konce měsíce pak došlo k vypálení hlavních opěrných bodů povstalců a likvidaci jejich propracované infrastruktury.
Až do posledního dechu
Vůdčí figura povstání Anielewicz se snažil povzbuzovat své spolubojovníky až do posledního dechu. Sám však posléze přišel o život. Němci na něho a další nachystali důmyslnou past. Povstalci se schovali v hlavním bunkru, ale byli vypátráni. Jak se posléze ukázalo, sami se dostali do bezvýchodné situace. Německé jednotky věděly, že se v bunkru nachází Anielewicz, a chtěly jej za každou cenu zlikvidovat.
Osmého května 1943 se přiblížily k bunkru s jasným plánem – postupně do něj vhánět otravný plyn, aby se jeho obyvatelé udusili. Anielewicz věděl, že se už smyčka stáhla tak nebezpečně, že osud povstání je zpečetěn. V posledním dopisu před smrtí přesto napsal: „Můj životní sen se splnil. Měl jsem možnost vidět židovské povstání v ghettu v jeho celé slávě.“
Anielewicz a další se nakonec otrávili, jiní spáchali sebevraždu. Jak ale píší jiné zdroje, například New World Encyclopedia, Anielewicz se svými spolubojovníky a přítelkyní hodlal spáchat sebevraždu v bezvýchodné situaci. Jeho tělo se nikdy nenašlo, jak dodává New World Encyclopedia, nicméně má se za to, že jeho ostatky byly převezeny do blízkého krematoria. V roce 1944 vyznamenala posmrtně vůdce povstání polská exilová vláda.
Povstalci však projevili velkou porci osobní odvahy, protože proti silnějšímu protivníkovi vzdorovali v podstatě až do 16. května, tedy necelý měsíc. Ten den Jürgen Stroop nařídil vyhodit do vzduchu historickou Velkou synagogu, která již nebyla po válce obnovena. Stroop informoval Hitlera, že německá armáda a další ozbrojené složky zajaly přes 50 tisíc Židů, zlikvidovala několik set bunkrů a úkrytů povstalců. Celkem bylo zabito asi 7 tisíc Židů, přibližně stejný počet nacisté deportovali do vyhlazovacích koncentračních táborů, hlavně Treblinky. Další desetitisíce Židů skončily svou životní pouť ve vyhlazovacím táboře Majdanek.
Pomník statečným
Statečným Židům, kteří svedli s přesilou urputný měsíční boj, byl postaven po válce pomník. Ten navštívil v roce 1970 západoněmecký kancléř Willy Brandt, který před památníkem poklekl. Tato událost vešla do dějin, protože uklidnila do té doby napjaté vztahy mezi Polskem a Západním Německem.
Zdroj: history.com, Britannica
KAM DÁL: Děti házeli přes zeď a vyváželi v odpadcích. Irena Sendlerová dokázala za války nemožné.
