Trest za zločin je součástí lidské společnosti od samotného jejího počátku a vynalézavost „pánů tvorstva“ v tomto ohledu nezná mezí. Například neobvyklé mučení, které vešlo do historie pod názvem poena cullei, praktikovali již staří Římané a rozhodně nešlo o nic, čeho by se tehdejší obyvatelé tak vyspělé civilizace nemuseli obávat.
Obrovské utrpení
„Trest za vraždu, jak předepisovali naši předkové, spočívá v tom, že viník bude bit tyčemi potřísněnými jeho krví a poté bude zašit do pytle se psem, kohoutem, hadem a opicí a pytel bude vržen do hlubin moře, to znamená, je-li moře blízko; jinak bude předhozen divokým zvířatům podle ústavy zbožštěného Hadriana,“ píše se podle serveru Iflscience v díle právníka Modestina ze třetího století našeho letopočtu. Je tedy zřejmé, že přežít takový trest bylo nemožné, a utrpení, které odsouzence před definitivním koncem čekalo, muselo být nepředstavitelné.
Nebyla to žádná novinka
Zprávy o stejném mučení se ale objevují již dříve, a to ve spisech Dionýsia z Halikarnassu ze šestého století před naším letopočtem. Tehdy se prý musel stejnému trestu podrobit Marcus Atilius, muž, jenž měl hlídat tajemství Sibyliných knih, ale nechal se uplatit a prozradil, co neměl. Ještě hlouběji do minulosti bychom se museli vydat za příběhem Lucia Hostia, který zavraždil vlastního otce. Za to jej stihl trest, který před ním pravděpodobně nikoho nepotkal – poena cullei – jak jej popisuje také web Cambride.org.
Může jít o upravené zprávy
Pravdou je, že další texty tento popis mučení poena cullei buď mírně upravují, nebo dokonce některé jeho části vyvracejí jako nikdy nepraktikované. Neexistují ani žádné konkrétní důkazy o jeho využívání, kromě písemných zmínek, které se sice jistě alespoň částečně na pravdě zakládají, ale vědci si nejsou jisti, do jaké míry byly v průběhu následujících staletí upraveny a přibarveny. Zvláště pak pochybují o tom, že by do pytle s odsouzencem bývala zašita všechna jmenovaná zvířata najednou. Jisté je ale jedno – ať už bylo při tak zvaném „mučení pytlem“ spolu s provinilcem do koženého vaku zašito jakékoliv zvíře, jednoznačně mu muselo ve svém vlastním děsu způsobit obrovské utrpení a zranění.
První část trestu je proveditelná
Odborníci, byť připouštějí, že není takové mučení vyloučeno, se pozastavují hlavně nad praktickou možností vykonání takového trestu. Nejde o jeho první fázi, kdy měl být odsouzenec zbit tyčí až téměř do bezvědomí, ale ne zase tak, aby nebyl schopen vnímat další bolest, již mu měla následně způsobit zvířata. Lidé jsou a v historii vždy byli dost krutí na to, aby takový trest vykonali.
Jak takový trest dokonat?
Pak by ale musel přijít další krok a tím by bylo spolu s nešťastníkem nahnat do jednoho vaku také zmiňovaná zvířata, tedy psa, kohouta, hada a opici. Není pochyb o tom, že stejně jako pro trestaného člověka by výkon takového mučení byl nebezpečný i pro ty, kteří se o něj měli postarat. Zdá se tedy, že i jediné z těchto zvířat by bylo dostatečně krutým a navíc realizovatelným trestem.
Lidé se k němu bohužel vrátili
Původ mučení poena cullei tedy sahá až do dob antického Říma, ale bohužel nezapadlo v běhu dějin tak docela, aby si na něj nevzpomněly další generace ve středověku a novověku, pro které byla tato kultura inspirací. A tak se k tomuto mučení v 15. až 17. století vraceli zejména Nizozemci, Francouzi, Italové či Španělé, pro které se stalo hlavně trestem za vraždu některého z rodičů, jak je popisováno například v knize Šílenství ve středověkém právu a obyčejích. V té době se hodně hovoří hlavně o kočkách, které se stávaly součástí mučivého rituálu místo dříve využívaných zvířat. Ať už ale bylo v pytli jakékoliv zvíře, bolest, hrůza a šílenství odsouzeného musely být nepředstavitelné.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Americké výslechy: Dávná technika v 21. století. Donutí přiznat cokoliv, stížnost je zbytečná.
