Bílého koně si většinou vybavíme ve spojení s velkými kauzami, kde šlo o „velké miliony“. Není to ale tak docela pravda, své zástupce ve zločinu si po listopadové revoluci pořizovali i mnohem menší podvodníci, než u jakých bychom takové jednání čekali.
Stánkař s vlastním bílým koněm
Jedním z nich byl také jistý Václav, polistopadový podnikatel ve stánkovém prodeji. Prodávat chtěl, ale platit dodavatelům za zboží mu nebylo po chuti. Proto tehdy oslovil svého známého Milana s neodolatelnou nabídkou: nemusí dělat nic jiného, než si objednávat na svoje jméno zboží na fakturu. Platit ji nemusí, o odběr zboží se postará sám Václav a Milan dostane dobře zaplaceno. Bílý kůň byl na světě a rodina vychytralého Václava si mnula ruce. S podobnými podvody měli svoje zkušenosti, a tak jim bylo po chuti, že se přiženěný zeť také dokáže „postarat“. V čem že to vlastně stánkař tak složitě podnikal? Šlo o prodej docela obyčejného ložního prádla.
Lump měl špatné nervy
Nějakou dobu spolek Václava a Milana fungoval tak, jak si to organizátor představoval. Pak se ale ukázalo, že přece jen není tak otrlým lumpem, jakým by potřeboval být, aby zvládl tlak sílícího černého svědomí a hlavně obav z dopadení. Nikde přece nebylo psáno, že by jej jeho pomocník nemohl prozradit. A tak se šel poradit se zkušenějšími členy manželčiny rodiny. Ti nebyli dnešní, a tak dostal Václav rad hned několik.
Bílého koně se nejlépe zbaví tak, že jej pošle do ciziny, kde se bude Milanovi líbit, zařídí si nový život a na Václava (snad) brzy zapomene. Jenomže co když ne? Pak byla ještě jedna volba, ta definitivní. A právě k takovému řešení se muž, jehož konto bylo díky Milanovi silnější o více než milion korun (a to tehdy byly docela jiné peníze než nyní), po krátkém zvažování rozhodl. Ale protože snad ani nedokázal jednat sám, přizval k dílu také svoji manželku, a dokonce i jejího patnáctiletého syna a dalšího sedmnáctiletého mladíka z rodiny. Co se mělo v příštích dnech stát?
Co dělat, když jed nefunguje?
Kdo má peníze, získá cokoliv, dokonce i prudký jed. To byl způsob, jakým se Václav se svými rodinnými komplici rozhodl zbavit pro ně možná nebezpečného Milana, jehož do té doby bezostyšně využívali. Teď ale byla Milanova role (i život) u konce. Pozvali ho na zábavu a tam mu Václav přimíchal do piva onen jed. Teď už jen počkat, až přijde konec… Jenomže, jak se ukázalo, jeden podvodník patrně napálil druhého a jed zkrátka neúčinkoval. Rodina tak musela zvolit jinou taktiku.
Záložní plán B
Milana jednoduše pod nějakou záminkou naložili do auta a zavezli jej do lesa, kde došlo na omráčení a svázání oběti. Zatímco vražedná rodina se domnívala, že je po všem, Milan se v kufru auta probral. Následoval tak další, tentokrát již bohužel z pohledu útočníka úspěšný pokus o usmrcení oběti. Kam s ním? Zakopat v lese. Jenomže ani to stánkař a jeho pomocníci tak docela nezvládli. Ve spěchu skončil zavražděný Milan ve velmi mělkém hrobě, jen několik centimetrů pod zemí. Nebylo tak otázkou zda, ale kdy jej někdo objeví.
Místo hub našli tělo
Zatímco k vraždě došlo v zimě, o nález těla se postarali houbaři o několik měsíců později, v srpnu. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Totožnost mrtvého zjistili policisté poměrně rychle, protože byl na seznamu pohřešovaných osob. Mnohé stopy, které měli kriminalisté k dispozici, je rychle dovedly právě k Václavovi a jeho povedené rodince. Ti se sice samozřejmě snažili vymlouvat, jak jen to šlo, ale důkazy byly jednoznačné. Václav Milana využíval, naposledy byli viděni spolu na zábavě, a to jistě nebylo vše, co měli policisté v rukou. Zkrátka zanedlouho stanuli před soudem všichni čtyři, dokonce i nezletilí chlapci. Jediným, kdo z tohoto procesu vyvázl bez trestu, byla Václavova manželka, proti které nesehnala policie dostatek důkazů.
Václav byl odsouzen na čtrnáct let vězení a chlapci odešli s trestem na dobu tří let.
Zdroj: policie, Deník
KAM DÁL: V pražském potoku Botiči byla nalezena těla několika mrtvých lidí. Policisté vytáhli z vody oběti i vraha.
