Záhadný příběh Anity Moorjany se odehrál v únoru roku 2006. V té době již měla za sebou čtyři roky tvrdého boje se zákeřnou rakovinou a její tělo se rozhodlo, že už nemá smysl bojovat. Anita upadla do hlubokého komatu a lékaři se mohli jen dohadovat, zda ještě žije, nebo se vydala na cestu, která nemá zpáteční směr. Anita ale prožívala něco, co se dá jen těžko popsat.
Měla to být Anitina poslední noc
„Když jsem upadla do komatu, svět kolem mě začal vypadat jako ve snu. Manžel mě okamžitě odvezl do nemocnice, kde mu lékařka vysvětlila, že i když moje srdce ještě jemně bije, ve skutečnosti již není záchrana. Moje tělo bylo plné nádorů, plíce i mozek se zalévaly tekutinou,“ vzpomíná Anita Moorjany na chvíle, kdy byla více mrtvá než živá. Ortel lékařů byl neúprosný: tohle měla být její poslední noc.
Klid a smíření
Anita ale o všem, co se kolem ní dělo, dobře věděla. Viděla manžela a jeho nešťastný výraz. „Chtělo se mi na něj křičet: 'To je v pořádku, miláčku - já jsem v pořádku, neboj se. Cítím se skvěle!' Nebyla jsem ale schopná vydat jedinou hlásku,“ popsala Anita jedinou negativní emoci, kterou v té chvíli cítila. Byla to bezmoc, neschopnost sdělit dobrou zprávu svému milovanému manželovi. Přesto ale na ty chvíle vzpomíná s klidem v duši a vědomím, že až se ten okamžik vrátí a bude definitivní, nebude se dít nic zlého.
Bez bolesti, smutku a strachu
„Ve stavu blízkém smrti jsem si vše, co se dělo kolem mě, uvědomovala mnohem intenzivněji než za normálních okolností. Bylo to, jako by se nastartoval nějaký docela jiný systém, jiný typ vnímání, které najednou obsáhlo všechno kolem mě, a já jsem začala s děním kolem doslova splývat,“ vzpomíná Anita na nevšední zážitek a dodává, že v momentu, kdy se vzdálila svému tělu, přestala k němu cítit jakoukoliv vazbu. Jediné, co vnímala, byla bezmezná svoboda a velkolepost. „Všechna bolest i smutek byly pryč. Cítila jsem se naprosto nezatížená starostmi. Nemohla jsem pochopit, proč jsem se za života trápila malichernými drobnostmi. Prožívala jsem jen radost a nekonečné štěstí.“
Potkala otce i kamarádku
Mladá žena se ocitla v docela jiné dimenzi, její duše neomezovaná tělem se mohla rozpínat do nekonečných prostor. „To, co mě obklopovalo, mohu popsat jen jako bezpodmínečnou ohromující lásku. Neměla jsem pocit, že bych odcházela, spíš jsem cítila, že jsem se konečně skutečně probudila do skutečnosti. Do velkolepé a všeobjímající skutečnosti, v níž jsem nebyla sama. Aniž bych je skutečně viděla, cítila jsem přítomnost svého zemřelého otce i kamarádky, která podlehla rakovině před třemi lety. Všechno se odehrávalo v pocitech a emocích, nebylo nic fyzického, nic viditelného, a přesto jsem si všechno kolem sebe dobře uvědomovala. Mnohem lépe než za života,“ popsala paní Anita.
Definitivní hranici nepřekročila
Byl to právě její otec, který ji v jednu chvíli upozornil na hranici, kterou měla před sebou. „Došla jsi nejdál, jak jsi mohla, aby ses mohla ještě rozhodnout a vrátit se. Pokud půjdeš dál, návratu už nebude,“ upozornil ji a ona se ocitla před nejdůležitějším rozhodnutím. „Nechtěla jsem se vrátit, protože tam, kde jsem byla, jsem se cítila neskutečně krásně. Konečně bez bolesti a strachu, obklopena bezpodmínečnou láskou. Pak jsem si ale uvědomila ještě jednu věc - pokud se teď vrátím, dostane moje tělo možnost se uzdravit. A věděla jsem, že by se uzdravilo. To rozhodlo. Po třiceti hodinách v komatu se Anita probudila a lékaři mohli skutečně jen bez dechu sledovat, jak se nádory v jejím těle zmenšují a ona se týden po týdnu uzdravuje. Pomohlo jí k tomu setkání s jiným světem, který dává možnosti, o nichž nemáme ani tušení?
Zdroj: Anita Moorjani
KAM DÁL: Nejstarší stavby Prahy skrývají tajemné legendy i strašidelné příběhy. Znáte je všechny?
