Kalendáře na úřadech v San Franciscu sdělovaly, že je právě rok 1867 a doba rozhodně nebyla nijak jednoduchá. V regionu doznívala zlatá horečka a zatímco ti, kteří měli přece jen trochu štěstí a svého vytouženého zlata se dočkali, odcházeli zpět domů, aby se o svoje štěstí podělili s rodinou, v San Franciscu zůstávali ti, kteří marné honbě za zlatem obětovali všechno - včetně svého zdraví. V ulicích tak bylo možné na každém kroku možné potkat cizince, často Číňany, kteří se zcela zničeni potáceli od ničeho k ničemu, žebrali a svým zjevem “odpuzovali dobré a slušné občany”.
Problémy všude kolem
To ale nebylo všechno - po konci občanské války se do města navíc vrátili vojenští vysloužilci, často zmrzačení, na vozíku a bez končetin. Ti pak doplnili už tak hrůznou scenérii města a lidem, těm "dobrým a slušným občanům", došla trpělivost. “S tím se přece musí něco udělat,” kolovalo nejen mezi lidmi, ale i v novinách. A tak začala tamní radnice přemýšlet, co s tím. Mysleli, až vymysleli… příkaz číslo 873, který jednak zakazoval pouliční žebrotu a pak také omezoval pohyb vymezené skupiny osob na veřejných místech, a to pod pokutou 25 dolarů nebo hrozbou 25 dnů vězení. O jaké lidi šlo? Jednoduše o ty, kteří mohli být z různých důvodů považováni za ošklivé, ať už byli nemocní, psychicky nebo tělesně postižení, případně se zkrátka jinak vymykali běžnému vzhledu, a ostatní, ti “normální”, se na ně nechtěli dívat.
Zákon se zalíbil i jinde
I když se nám dnes musí zdát takový zákon jako nemožný, v San Franciscu se stal velmi oblíbeným a také využívaným (a je třeba podotknout, že po pár letech se k němu připojilo i mnoho dalších měst ve Spojených státech). Kdo se proti takovému příkazu provinil, skutečně byl zatčen a buď uvězněn, nebo odvezen do obrovského chudobince, který se brzy naplnil stovkami nešťastníků, kteří se dopustili zločinu ošklivosti. Byla v tom únava z mnoha těžkých let, po kterých si ti šťastnější, zdraví a relativně méně chudí nechtěli připomínat minulé události pohledem na smutné nemocné tváře? Možná šlo i o výčitky, že by bylo třeba takovým lidem pomáhat, ale bylo jich tolik, že to nešlo. Někteří lidé považovali postižené za ty, kteří jim ujídají jejich budoucí lepší život. Ať už byly důvody jakékoliv, jedno je jasné - nařízení bylo platné a podle toho se také místní policisté bohužel řídili.
Jste ošklivá, odstěhujte se!
Nařízení se brzy zalíbilo i jiným městům, a tak místo jeho zániku se začala obliba takové diskriminace šířit. Situace se vyhrotila až do té míry, že se v roce 1916 v Portlendu paní Hastingsová dozvěděla od tamní radnice podivnou zprávu. Prý byl na ni tak příšerný pohled, že místní nechtěli, aby se na ni dívaly jejich děti. A tak jí nabídli peníze, aby se přestěhovala z města. Pani Hastingsová nabídku raději přijala - kdo by také v takové společnosti chtěl zůstávat.
Zákon platil opravdu dlouho
A jak dlouho se takový zákon mohl udržet při životě? Mnohem déle, než bychom si přáli. Poslední zaznamenaný případ zadržení člověka za ošklivost pochází z roku 1974 a udál se v Omaze. U soudu už sice takové obvinění neuspělo, ale ta možnost tady pořád byla. Zároveň byl ve stejném roce tento zákon zrušen ve všech zbylých městech, kde stále ještě mohl platit.
Zdroj: SFGate, Snopes, en.wikipedia
KAM DÁL: Cestovatel časem prozradil, že bychom se neměli bát ufonů, ale něčeho úplně jiného