Jména ve své prapůvodní podobě byla složena ze skutečných slov jazyka a byla tak prohlášením vyjadřujícím vlastnosti nositele, významný nositelův čin nebo byla spojena s duchovními a náboženskými přesvědčeními a tradicemi dané kultury.
V případě náčelníků či knížat dokonce obdobou "politického programu" (například jméno Vladislav, vzniklé spojením slov pro "vládu" a "slávu", říkalo, že nositel chce "svou vládou se proslavit"). „V mnoha kulturách v jejich raném stadiu byla tedy jména svou podobou i funkcí podobná jménům severoamerických indiánů,“ vysvětluje historik Ivan Dlouhý.
Postupný vývoj množství ustálil
Některá jména se totiž stávala nepoužívanými a znovu objevovanými, kdy tato jména nebyla jen popisná prohlášení, ale skutečně již jmény, třebaže si lidé byli stále vědomi jejich původního významu a nechávali se tak ovlivňovat při jejich udělování. Dalším vývojem se původní význam jmen dostává stále více do pozadí. Je to dáno vývojem jazyka, ale také výslovností.
Brfxxccxxmnpcccclllmmnprxvclmnckssqlbb11116 mělo být rodné jméno, které se podle agentury Reuters pokusili dát švédský podnikatel Lasse Diding a Elizabeth Hallin svému společnému dítěti v roce 1996. Původně se totiž rozhodli neregistrovat oficiálně jméno dítěte jako protest proti specifickým švédským zákonům o pojmenovávání dětí. Ty vyžadují odmítnutí zápisu jména, které může být považováno za urážlivé či nevhodné. Rodiče tenkrát dostali pokutu, a tak vymysleli jméno, které mělo 43 znaků včetně 5 číslic.
Takhle se třeba ze staroslovanského jména "Vetjeslav" stal Václav, zatímco ze slov "vetje" a "slav" se stalo "více" a "sláva". Jen málokdo si je díky tomu v současnosti vědom původního významu jména "Víceslávy". Podobně složená jsou ale i germánská jména - Adalbert (adal/ušlechtilý, berath/jasný), Adolf (adal/ušlechtilý, olf/vlk) nebo Friedrich/Bedřich (fridu/mír, rihhi/vládce).
„V průběhu středověku, kdy pro celou Evropu se stalo jednotícím kulturním prvkem křesťanství, se díky biblickým postávám a kultu světců začala rozšiřovat jména i za hranice svého jazykově-kulturního původu. Třeba jména Jiří a Jan, která jsou jedněmi z nejrozšířenějších jmen v ČR, nejsou slovanského, ale řeckého (Georgios) a hebrejského (Jochánán) původu. Takovéto šíření jmen jen více tlačilo do pozadí jejich původní význam, který v nedomácím prostředí jména nemohl být rozpoznán,“ tvrdí Dlouhý.
V současnosti význam a původ nikdo neřeší
Neví se tak, že mohlo být v minulosti něčím jiným nebo třeba pochází z jiného jazyka a prostředí. Částečnou výjimku tvoří některá národní jména, která lze stále rozpoznat i po jejich významové stránce (například Mojmír vzniklé složením slov "můj" a "mír"), třebaže někdy chybně z důvodu rozdílného vývoje jmen a původních slov (např. Jaroslav, kdy první část jména je odkazem nikoliv na “jaro” ale na "jarost" znamenající "bujnost", "čilost" nebo "síla"). I v těchto případech je to ovšem vnímáno spíše jako kuriozita či zajímavost, která už v normálním životě nic moc neznamená.
„Díky vývoji jmen a jejich mezijazykovému šíření, ke kterému v průběhu středověku za podpory církve a vládců docházelo, a následnému vymizení povědomí o jejich významech jsme dnes svědky zajímavých vztahů, které mezi některými jmény jsou, případně vztahů mezi prostředním a nedomácím jménem.“
Příkladem jsou podle Dlouhého jména Jan a Ivan. Oba pochází z hebrejského Jochánán. To se v době raného křesťanství šířilo z latiny (jejíž abeceda byla ve středověku rozšířena o J) jako Joannés, až se v poněmčené podobě Johan dostal k západním Slovanům, kde vznikl Jan. K východním Slovanům se však toto jméno dostalo díky šíření pravoslaví, z české varianty Ioannés se dnes stal Ivan. Ten k nám dorazil z východu jako samostatné jméno.
Když pátráte, tak zjistíte...
Podobný vztah můžeme nalézt i mezi jmény Natálie a Nataša. „Obě jsou původně z latinského jména Natalia. První se po Evropě rozšířilo s románskou kulturou. Z latiny se však toto jméno také rozšířilo po Byzancii k východním Slovanům, odkud se Nataša rozšířila po Evropě již jako samostatné jméno. O to zajímavější je pak zjištění, že tak samozřejmé ruské ikony jako Ivan (metafora pro ruského muže) a Nataša (metafora pro ruskou ženu) vůbec nejsou slovanského původu,“ doplnil historik.
Popularita v udílení jména se dříve odvíjela od jmen světců nebo panovníků. V průběhu staletí ale různě kolísala. Cizí jména byla zavlékána například vojenskými přesuny legionářů (například Nataša). Ovšem i jinak dříve často užívaná jména se mohla stát nepopulárními jako například jméno Adolf. Nyní je popularita jmen ovlivněna celebritami, které navíc udílejí výstřední jména.
KAM DÁL: Na horské dráze přišla o nohu: Tolik bolesti jsem nikdy nezažila, přesto jsem dnes neskutečně šťastná.
