Jako malý měl své cíle, se kterými mu rodiče vždy pomáhali. "Společně jsme žili v malé vesničce v severních Čechách a jezdili na výlety. Já, máma, táta, starší sestra a mladší bratr – byli jsme skvělý tým. Teď vím, že jsem si neměl na co stěžovat. Sice jsem občas dostal nařezáno, ale vždy to mělo svůj důvod. Především jsem mohl každý den vstávat s vědomím, že jsem doma s milujícími rodiči," vzpomíná dnes dvacetiletý Pavel.
Alkohol i nadávky
Idylické dětství se vytratilo před deseti lety, kdy matka otce opustila. Po jejím boku se poté vystřídali dva muži, ale ani jeden neměl pro Pavla a jeho dva sourozence pochopení. Děti musely snášet sprosté urážky, rány a všudypřítomný pocit, že jsou jen na obtíž. Prvního otčíma matka dokázala opustit, s druhým už propadla pití a jeho chování se rychle přizpůsobila. V pražském bytě, kde pětičlenná rodina bydlela, panovala stísněná atmosféra, alkohol, řev a násilí.
První z domova odešla Pavlova starší sestra, poté matka vyloučila i 17letého Pavla. "Když jsem se ocitl bez většiny svých osobních věcí na ulici, bylo mi hodně těžko. Ne kvůli materiálním věcem, ale protože jsem si nikdy nemyslel, že mě má matka takto odsoudí a znemožní návrat domů. Se svým vlastním otcem jsem se od svých deseti let neviděl, ale při vzpomínce na matčino chování pevně doufám, že se ještě s tátou setkáme a já budu mít možnost zjistit, jak to tenkrát bylo i z jeho pohledu, a vše pochopit," svěřil se Pavel.
Už musel zavolat policii
Pavlovým proviněním bylo, že se nepřestal stýkat se sestrou, která si zatím zařídila nový život. "Jedna z opravdových bolestí je ta, když vás rodič vyhodí na ulici jen proto, že se bavíte s vlastním sourozencem. Všechno, co jsem zažil, se mi v jednom okamžiku promítlo před očima. Měl jsem na výběr pouze dvě varianty - zhroutit se a stát se bezdomovcem, nebo zatnout pěsti, zuby, zocelit nervy a dokázat sám sobě, že jsem lepší, než mi je celou dobu předkládáno."
V 17 letech sám v ulicích Prahy tehdy Pavel zavolal policii. Potřeboval radu, ochranu, zázemí… Vše ztěžoval fakt, že ještě nedosáhl plnoletosti. Skrze doporučení úřadů se dostal do péče Klokánku, který pomáhá nezabezpečeným dětem v nouzi. Tam, mezi milými lidmi a dětmi s podobnými osudy, našel útočiště.
Konečně mohl v klidu spát
"Bylo to pro mě vysvobození. Najednou jsem mohl v klidu usínat. Mohl jsem se bez problému najíst, vykoupat. Dodnes si vážím všech tet a strýců, kteří mi vařili, prali, žehlili, zkrátka se o mě starali. Prožil jsem zde nejlepší měsíce. Naučil jsem se starat sám o sebe a vystačit s minimálním příjmem. Po dlouhých letech jsem cítil, že jsem na místě, kde mě mají opravdu rádi," vyprávěl s úlevou Pavel.
Dnes dvacetiletý Pavel už v Klokánku nebydlí. Musel dospět, neřešit jako vrstevníci, kam se půjde večer bavit, ale vydělat peníze na nájem. Při studiu pracoval na brigádách, aby se uživil, a letos úspěšně složil maturitní zkoušku na střední škole zaměřené na grafický design. Oboru se rád věnuje i ve volném čase, tvoří plakáty a věří, že se stane 3D grafikem. Proto když narazil na projekt pro znevýhodněné mladé lidi z Česka a Slovenska – Samsung Tvoje šance, s podáním přihlášky příliš neotálel. A vyplatilo se! Poprvé v životě má šanci změnit sny v realitu.
Začali ho brát vážně
"Ani jsem nedoufal, že by to mohlo vyjít. Nyní mám díky projektu před sebou neuvěřitelné možnosti. Moje vize sedět po boku zkušeného 3D grafika a učit se modelovat, animovat a texturovat na profi úrovni rázem získala reálné obrysy. Jednoho dne bych chtěl tvořit podobně jako ti, kteří dělali například Transformers, být v týmu zkušených pracovníků a být to, co jsem nikdy nebyl – žádaný, důležitý, potřebný a brán vážně," přiblížil svá přání Pavel.
Na splnění svých kariérních cílů má v rámci projektu Samsung Tvoje šance jeden rok, 100 tisíc korun a podporu mnoha odborníků z praxe. Nikdy dřív nedržel svůj osud ve vlastních rukách tak jako právě teď. "Jsem materialista. Chci být známý a úspěšný 3D grafik, animátor, motion designer a character sculpter. Nechci už živořit a jsem ochotný pro to dřít. Mým cílem je vydělávat tolik, abych mohl finančně pomáhat také své sestře a nějakým způsobem jí vrátit, co pro mě udělala. Za to, kde dnes jsem, děkuji především jí. Vždy mě podpořila. A za to jí budu pořád vděčný," dodal Pavel.
