Jak moc je pro školu náročné přijmout žáky s různými druhy handicapu?
Náročné pro školu to rozhodně je. Ředitel se musí nejprve rozhodnout, zda má pro integraci chuť a přesvědčení. Pak začne příprava podmínek seznámení a nejlépe i přesvědčení všech zaměstnanců školy, odborná příprava pedagogů, shánění financí, správného asistenta, seznámení všech rodičů se situací. Ředitel, který není přesvědčen o smyslu integrace, si toto vše raději "odpustí".
Jak se k dětem chovají spolužáci?
Chování všech ve škole záleží na atmosféře školy, na každodenní práci s žáky, tvoření přátelského prostředí a životních hodnot vůbec. U nás se žádné negativní chování vůči integrovaným dětem nevyskytuje, ale je to opravdu každodenním působením na žáky. Děti se vzájemně sobě neposmívají, dovedou ocenit kvality druhého, opravdu platí téměř bezvýhradně, že "kamarádi jsme všichni".
Co je nejnáročnější pro pedagogy?
Vzhledem k tomu, že máme dva ročníky v jedné třídě (měli jsme i tři), musí si být naši učitelé jistí v tom, koho z dětí se na co zeptat, jaké mít na koho nároky, zorganizovat hodinu tak, aby byla práce vždy pro všechny (máme i nadané žáky), aby všichni zažívali pocity úspěšnosti na své úrovni. Ve výuce je velkým přínosem DOBRÝ asistent! To je na dlouhé povídání. Integrovaný žák v našem pojetí není ten "hloupý" a ta "přítěž", ale je to jen další individualita ve vzdělávání, kterou je nutné "posouvat dopředu". Znovu ale musím podotknout, že toto nelze dělat s každým dítětem a "za každou cenu“. Je to velmi individuální!
Reakce rodičů na integraci jejich dětí?
Většinou pozitivní. Záleží opět na komunikaci mezi rodiči a školou.
V čem konkrétně a jak moc znevýhodněné děti narušují, či naopak posilují výuku?
Narušení výuky je možné při zahájení školní docházky, než se kolektiv dětí v jedné třídě pozná a okouká. Velký podíl na vytvoření atmosféry a pravidel ve třídě má pedagog. Pakliže třída funguje jako "parta" dětí a dospěláků, je už přítomnost integrovaných žáků spíše pozitivní. Přináší do kolektivu dalšího dospěláka - asistenta.
Šikovnější děti se uplatní v pozici pomocníka či "učitele", což posiluje jejich zdravé sebevědomí, učí je toleranci, poznávají, že každý je v něčem výjimečný. Nejenom samotný pedagog musí být "nadšenec" pro integraci, ale osobnost asistenta je také strašně důležitá a absolutně nedoceněná! Sama jsem zažila asistenty úžasné, ale také naopak takové, kteří by potřebovali vlastního "asistenta"!
Jak moc, vyjádřeno procenty, je výukový plán handicapovaných žáků individuální?
Individuální plán je opravdu INDIVIDUÁLNÍ a podle mě se nedá vyjádřit procenty. U každého dítěte je to jiné. Může nastat velký pokrok, či naopak stagnace, proto se předělává i v průběhu jednoho školního roku.
Sama jste ve svých učitelských prvopočátcích v roce 1989 integrovala žákyni s kombinovaným postižením. Muselo to být v tom roce docela složité. Jaký měla handicap? Víte, co dělá teď?
Integrace v "minulém století" byla složitá, ale mě tenkrát vůbec nenapadlo o tom přemýšlet negativně. Měla jsem prvňáčky a mezi nimi holčičku tělesně i mentálně postiženou. Chodila o berlích, do schodů jsem ji nosila. Asistenta tehdy neměla. Děti se k ní chovaly moc hezky a ohleduplně. Ukázalo se ale, že není možné v daných podmínkách dívku dále vzdělávat, takže odešla do speciální školy. Nevím, jak je to s ní v současné době. Měla to těžké i v rodině.
Co vás na pedagogice a ředitelování baví nejvíc?
Vzhledem k tomu, že nejčastěji učím prvňáčky, tak asi přerod z človíčka, který většinou neumí číst, psát a počítá jen do... ve "školáka". To první spojování písmenek, kdy se najednou" zableskne" a přečte se SLOVO, které má význam. První dopis či jakékoliv "tvůrčí psaní". Zkrátka asi to NASTARTOVÁNÍ do vědomého vzdělávání a následně pak pozorování vývoje a úspěchů žáčků, kteří mi "prošli rukama i srdcem".
Co se týče ředitelování, tak mám zřejmě "budovatelské sklony", protože se mi podařilo přispět k rozšíření naší školy i školky a k příjemné rodinné atmosféře v ní. Ale jsem si vědoma toho, že to je zásluha také všech spolupracovníků, zřizovatele školy a mnohých rodičů. Na mně je zodpovědnost za vše a také nutnost "hořet", abych mohla "zapalovat“ jiné.
Nejsilnější zážitek z praxe?
O zážitcích bych mohla napsat knihu! Vždy mě potěší, když se bývalí žáci přijdou podívat, když se ke mně hlásí (i v pubertálním věku), když mám pozitivní zpětnou vazbu od rodičů. Jeden srdeční zážitek se mi vybavil, ale nevím, zda je publikovatelný.
Zkusme to...
Prvňáčci měli úkol ze Slabikáře - nakreslit paní učitelku -Tomášek se hlásil a po vyvolání řekl: "Vy jste ale, paní učitelko, moc tlustá." Měl evidentně strach, že se mu moje korpulentní postava nevejde na daný formát! Vysvětlila jsem mu, že to je sice pravda, ale ženám by se toto říkat nemělo, že nejsem úplně zdravá (štítná žláza), a proto to je tak, jak je. Chvíli kreslil a pak se zase mohutně hlásil. Jeho sdělení - „Já ale vím, proč jste tak tlustá..., aby se vám tam vešlo to vaše velké srdce!" - mě opravdu dojalo.
