Zaměstnanci rozhlasu strhávali ze zdí a dveří cedulky, aby se němečtí vojáci neměli podle čeho orientovat. Když se v budově začalo střílet, začali redaktoři po rozhlasových vlnách vysílat známé výzvy: „Prosíme českou policii, voláme české vojsko, voláme všechny Čechy na pomoc do Českého rozhlasu. Přijďte co nejdříve!“ Bojovalo se v budově rozhlasu i v okolí. Na druhý den večer bomba poškodila vysílací techniku. S tím však zaměstnanci rozhlasu počítali a vybudovali záložní pracoviště ve Strašnicích a v Husově sboru na Vinohradech. Z Husova sboru se vysílalo od 7. do 9. května 1945, jak popisuje tehdejší události Encyklopedie Prahy 2.
Kudrnáček volal o pomoc
Na Zdeňka Mančala vzpomínala pro Čtidoma jeho spolužačka paní Vlasta: „Když jsem chodila na reálné gymnázium v Praze na náměstí Jiřího z Poděbrad, často jsem potkávala Zdeňka Mančala, byl maturant a pro nás děvčata z nižších ročníků byl idolem. Asi nevěděl, že mu říkáme ‚Kudrnáček‘. Po letech, to jsem chodila už jako mladá maminka s kočárkem do parčíku na lavičky u Husova sboru, jsem viděla poblíž dvojici a v mužovi jsem poznala Zdeňka. Měl tenkrát velmi vážnou tvář, s dívkou se drželi za ruce a tiše diskutovali. Dívka si stále utírala oči, zřejmě plakala. Bylo 4. května 1945. Další den ráno už bylo všechno jinak. Manžel bojoval na Staroměstském náměstí a já se svým tehdy čtyřletým synem stavěla barikádu v Přemyslovské ulici. A jako dnes slyším z rozhlasu Zdeňkův naléhavý hlas, jak volá o pomoc k obraně rozhlasu.“
Jeho pravdivou větu mu soudruzi nikdy neodpustili
Dne 9. května v brzkých ranních hodinách Zdeněk Mančal z Husova sboru oznamuje, že jednotky Rudé armády vstoupily na území osvobozené Prahy. Právě slovo „osvobozené“ v této větě mu nemohli soudruzi odpustit, popírala totiž jejich glorifikaci Rudé armády jako osvoboditelky Prahy. Vadila jim i jeho zásadovost a fakt, že byl prvorepublikovým důstojníkem armády. Po okupaci Československa prošel v roli zpravodaje několika protifašistickými organizacemi. Byl napojen na známou skupinu „Tří králů“ Balabán–Mašín–Morávek. Jako člen Církve československé husitské se podílel na jejím podzemním hnutí „Družstva v prvním sledu“ a spolupracoval na šíření jejího časopisu „V boj“. Účastnil se také odbojových úkolů „Obrany národa“ a ilegální skupiny „Bílá Hora“.
Od mikrofonu do uranových dolů
O Mančalově dalších osudech si můžeme přečíst na stránkách rozhlas.cz. Po druhé světové válce vydržel Mančal v rozhlasu ještě tři roky. Čím dál častěji se však dostával do sporů s komunisty dosazenými vedením rozhlasu. Vyčítali mu jeho pozitivní a nezkreslené hodnocení úlohy vlasovců během Pražského povstání. O roli Ruské osvobozenecké armády hovořil na svých pravidelných přednáškách „Rozhlas volá o pomoc“. Nejprve jej 20. února 1948 odstavili od mikrofonu a v březnu byl z rozhlasu propuštěn zcela. V květnu 1949 jej zatkla StB pro údajnou velezradu. Byl odsouzen na tři roky do vězení, na pět let mu byla sebrána jeho občanská práva. Prošel káznicemi v Pankráci, na Borech i Jáchymovem. Podle vzpomínek svých spoluvězňů si i zde zachoval svůj pověstný šarm a noblesu.
Rehabilitace se mu za života nedostalo
Po propuštění z vězení mohl pracovat pouze jako stavební dělník nebo skladník. V roce 1968 se pokusil do rozhlasu vrátit. Návrh na Mančalovo očištění podali jeho rozhlasoví kolegové, kteří si byli dobře vědomi jeho zásluh během Pražského povstání v roce 1945. Návrat spravedlnosti se však nekonal, naději rozdrtily pásy sovětských tanků. U rozhlasu, který pomáhal v roce 1945 bránit, pohasla v roce 1968 jeho možnost rehabilitace i naše svoboda. Zdeněk Mančal umírá v roce 1975 ve věku pouhých nedožitých 62 let. Jeho ostatky jsou uloženy v kolumbáriu Husova sboru na Vinohradech, odkud v roce 1945 vysílal. Až v roce 2017 byla za přítomnosti jeho dcery na domě v Moravské ulici na Vinohradech, kde žil, odhalena pamětní deska.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Hitlerův špičkový špion. Chtěl zavraždit vůdce.
