Waterboarding je považován za jednu z velmi krutých mučicích metod. Protože ale na rozdíl od zavěšování na háky, pálení žhavým železem nebo třeba natahování na skřipec nezpůsobuje viditelné důkazy na těle mučeného vězně, považovali jej někteří ještě nedávno za možný způsob, jak ze zajatců dostat pravdu.
Ubližuje hlavně duši
Pocit, že se člověk, na němž je waterboarding praktikován, topí, nemůže se nadechnout a jistě spěje ke svému konci, je tak silný, že vyvolává záchvaty, křeče či zvracení. A kdo by si snad myslel, že musí být jednoduché vštípit si myšlenku, že vyslýchaného jeho trýznitelé utopit nakonec nenechají, a zůstat tak v klidu, velmi by se pletl. Psychika takové zacházení zkrátka vydržet nemůže, zvlášť když je prováděno opakovaně. V případě Khalida Sheikha Mohammeda, jednoho z hlavních strůjců atentátu v roce 2001, šlo bezmála o dvě stovky pokusů. Pochopitelné, nebo děsivé?
Dva pohledy na stejnou věc
Je faktem, že nejvíce se o této metodě mluvilo právě po 11. září roku 2001, které znamenalo zásadní zlom ve vývoji světové politiky, vztahů mezi národy i lidmi. Pád Dvojčat, zapříčiněný útoky teroristů, kteří ke svému činu navíc použili civilní letadla plná nevinných lidí, vyděsil celý svět a vyšetřovatelům přinesl stovky bezesných nocí. Někteří lidé se nediví, že v takové chvíli sáhla CIA k metodě, na kterou bychom nejraději zapomněli, jiní tomu nemohou uvěřit. Máme přece jedenadvacáté století a waterboarding je jednoznačně kruté mučení, jak dokládá i Amnesty International… Jenomže lidé jsou stále „jen“ lidmi a některé způsoby z nich nevyprchaly ani po tisíciletích vývoje. Vězni v Guantánamu by mohli vyprávět a také vyprávějí. Právě proto se waterboarding dostal znovu před soud, který nedávno jednal o jeho legálnosti či nelidskosti, a dokonce i o tom, kdo je či byl oprávněn takové výslechy provádět.
Soukromí „dodavatelé“ mučení vězňů
Nedlouho po 11. září se ukázalo, že si CIA na tuto práci dokonce najímala lidi jako jakési soukromé mučitele. To je také příběh zatčeného Abua Zubaydaha, podezřelého z teroristické činnosti, kterého američtí agenti zatkli v roce 2002 v Pákistánu. Zpočátku se domnívali, že jde o přímého zástupce šéfa Al-Káidy Usámy bin Ládina, což se nakonec ani po více než osmdesáti waterboardingových procedurách nepotvrdilo. Muž je stále vězněn, protože jeho spojení s teroristy nebylo vyvráceno, a je považován za zvlášť nebezpečného. To mu ale nezabránilo v tom, aby se obrátil na soud se žalobou na dva psychology, speciálně najaté CIA k jeho mučení.
Soud smetl stížnost ze stolu
Případ se nedávno dostal až k federálnímu soudci ve státě Washington a ten rozhodně neměl snadnou pozici. James Mitchell a Bruce Jessen se měli podle mínění mučeného muže dopustit trestného činu. Soud se na to ale podíval jinýma očima a žalobu smetl podle serveru Politico ze stolu s odůvodněním, že jejich jednání je podle zákona, vydaného v roce 2006, nepostihnutelné.
Byli agenty CIA a jako takoví směli mučit
Zmiňovaná norma totiž předem ospravedlňuje výslechové metody CIA, stejně jako jejich „smluvních dodavatelů“, jimiž v podstatě byli i právě tito psychologové v době, na kterou si Zubaydah stěžoval. Zatímco stěžovatel je dále vězněn v Guantánamu pro podezření, že by se po případném propuštění pravděpodobně podílel na plánování dalších teroristických útoků, o waterboardingu se vedou diskuse i v dnešní době.
Neshodli se ani prezidenti
O tom, jak rozdílné názory na uvedenou mučicí metodu v jedenadvacátém století panují, svědčí již jen pohled nejmocnějších mužů Ameriky. Barack Obama byl velkým odpůrcem waterboardingu a za jeho volebního období byla tato technika v roce 2009 postavena mimo zákon. To jeho nástupce, tedy Donald Trump, se nikdy netajil souhlasem, a dokonce snahou vrátit ji mezi legální metody práce CIA. Podle ABC News Trump v jednom z rozhovorů uvedl: „Když střílejí (teroristé), když sekají hlavy našim lidem a dalším lidem, protože jsou náhodou křesťané na Blízkém východě, když je ISIS schopen dělat věci, o kterých od středověku nikdo neslyšel, měl bych mít z waterboardingu výčitky?“ zeptal se podle BBC a mnozí Američané s ním souhlasili a možnosti znovuzavedení takového mučení dávali zelenou. Trumpův tým bezpečnostních poradců ale zastával jiný názor.
Jsme jiní než ve středověku?
Waterboarding tedy v civilizovaném světě dnes již nepatří mezi systémy výslechu, které by byly posvěceny zákony. Zda se přece jen někde náhodou nepraktikuje a zda se v odlehlejších oblastech dodnes nemusí vězni takového zacházení obávat, o tom se můžeme jen dohadovat. Vzpomínat na španělské inkvizice tedy nemusíme. Stačí se ohlédnout pár let zpět a uvidíme, že jsme se jako lidstvo vůbec nezměnili. Ostatně Tálibán nyní veřejně oznámil, že se vrací k trestům veřejného kamenování žen. Můžeme a měli bychom se tedy zeptat: kam jsme se jako lidská společnost od středověku posunuli? Odpověď není vůbec lichotivá.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Umělecký zločin století. Příběh provazochodce jako ze špionážního filmu.
