Když se v roce 1912 do rodiny politicky vysoce angažovaného otce Františka Hodáče a jeho manželky, výtvarnice Adély Hodáčové, narodila dcera, dostala jméno Nataša po divadelní postavě ze hry Vojna a mír – dceři hraběte a hraběnky Rostovových. Malá Nataša se nakonec, stejně jako zmiňovaná postava, zapsala do dějin divadla i filmového herectví zlatým písmem. Její soukromý život ale už tak šťastný nebyl a skončil smutně a osaměle.
Slečna z vyšších kruhů
Mládí budoucí herečky bylo pravděpodobně velmi spokojené. Jako dcera ze zámožné a známé rodiny si mohla dovolit studovat a věnovat se koníčkům, které ji bavily. Jako umělecky nadaná mladá dáma tak brzy ovládala nejen hru na klavír, ale chodila také na hodiny tance a herectví. Kromě toho by se ale jistě neztratila třeba ani v diplomacii, protože bez větších problémů ovládla hned čtyři světové jazyky – angličtinu, němčinu, francouzštinu a ruštinu. Zvlášť němčina se jí v době druhé světové války velmi hodila, a to i v osobním životě.
Herectví a politika nešly dohromady
Kariéra Nataši Hodáčové naplno a téměř „ze dne na den“ začala filmem Eva tropí hlouposti. V titulcích bychom ale tohle jméno nenašli, pro svoji hereckou kariéru si s ohledem na otcovo politické angažmá vybrala raději pseudonym Gollová. Nemusela pro něj chodit daleko, šlo o příjmení z matčiny rodiny. Brzy se objevila mezi nejzářivějšími hvězdami filmového plátna a díky svému komediálnímu nadání šla z role do role. Problém byl v tom, že přišla druhá světová válka.
Milence sebrala další slavné tváři
Zatímco se mnozí herci v této době raději stáhli do pozadí, aby nemuseli natáčet filmy pro německou propagandu, Nataša Gollová se kameře rozhodně nevyhýbala. Navíc se pustila i do milostného románku s Wilhelmem Söhnelem, členem NSDAP a šéfem protektorátního filmu. A kdyby jen to – v době, kdy se tento muž s Gollovou seznámil, měl poměr s Adinou Mandlovou. Přátelství, které do té doby panovalo mezi oběma ženami, vzalo rychle za své, ale Nataše Gollové to patrně tolik nevadilo. Ani rodina nebyla z jejího vztahu nadšená, ale lásce, a to ani té válečné, poručit nelze.
Napravovala svoji vinu
Není divu, že se na konci války musel její vyvolený odporoučet do Německa. I když, jak dosvědčili mnozí lidé, kteří „Williho“ znali, nebyl z těch, kteří by svého postavení zneužívali a ubližovali místním lidem, jako Němec a nacista tady neměl co dělat. Jeho přítelkyně a oblíbená herečka se v té době rozhodla vypravit se jako dobrovolnice do Terezína prosáklého tyfem, aby tamním ubohým nemocným pomáhala. Nemohlo to dopadnout jinak, než že se sama nakazila, a i když se jí naštěstí choroba nestala osudnou, příštích několik měsíců strávila v nemocnici. Byl konec války a lid účtoval se svými nepřáteli, a to i s těmi, které vlastně miloval...
Lepší alkoholik než samota?
Stejně jako mnohé další herečky, které se ve válečných letech snažily zůstat na výsluní, byla i Nataša Gollová nařčena z kolaborace. Určitě jí nepomohl ani vztah se Söhnelem, kterého navíc ztratila, když musel odjet. Zůstala sama a nechtěná, což jí jistě nepomohlo. Když se pak objevil ředitel Jihočeského divadla Karel Konstantin a nabídl jí nejprve angažmá a později také manželství, neváhala a přijala. Její manžel byl ale notorický alkoholik a po jeho boku si na alkohol zvykla i Nataša. Ten se jí později, po konci kariéry a před koncem života, stal také dennodenním průvodcem na její smutné cestě.
Bez muže a bez dětí
Poválečná scéna o Natašu Gollovou velký zájem neměla. Až Jan Werich si ji prosadil jako Sirael do dvoudílného filmu Císařův pekař a Pekařův císař, ale šlo spíš jen o výjimečnou příležitost. Další nabídky představovaly spíš epizodní a vedlejší role. I ty Nataša Gollová brala, ale spokojená být nemohla. Když navíc zemřel její manžel, zůstala osamocená, dětí se totiž manželé nedočkali. Z bytu ji doslova vyhnal její vlastní podnájemník a bývalá hvězda první velikosti se stěhovala do malé pražské garsonky a snad častěji než doma by ji mohli její případní hosté zastihnout v nedaleké restauraci u piva a rumů.
Smutný konec velké hvězdy
Po sedmdesátce už nebyla Nataša Gollová prakticky schopná postarat se sama o sebe, a tak se přestěhovala do krčského domova důchodců, kde ve svém smutku dožívala ve společnosti dalších lidí stejně smutného a osamělého osudu. Na svou prvorepublikovou a protektorátní slávu už mohla jen vzpomínat.
Zdroje: dvojka.rozhlas, Česká televize, csfd, wikipedie
KAM DÁL: Zajíčci, plastiky a nevěry: Život herečky Ljuby Hermanové byl všechno, jen ne klidný.
