Po ukončení své závodní kariéry se stal Damon Hill podnikatelem, ve volném čase i kytaristou. Na závodní okruhy ho to však táhlo dál. Mimo jiné byl prezidentem Britského závodního klubu, nebo se postaral o sedmnáctiletý kontrakt pro okruh Silverstone na pořádání závodů F1. Působí také jako spolukomentátor pro sportovní televizní stanici Sky Sports.
Závodění je prostě jeho celoživotní vášní. Syn bývalého dvojnásobného mistra světa Grahama Hilla se stal prvním potomkem v historii, který dokázal zopakovat triumf svého otce. Damon Hill se s námi podělil o své bohaté zážitky a zkušenosti.
Jak moc vás ovlivnil vás tatínek Graham Hill?
Myslím, že bych se nikdy nestal pilotem F1, kdyby jím nebyl můj otec. V 60. letech se F1 nevysílala v televizi, takže bylo těžké se k tomuto sportu dostat a vidět, jak závody ve skutečnosti vypadají. Moje první zkušenost s F1 spočívala hlavně v tom, že jsem se jako malý kluk poflakoval po paddocku a snažil se nějak zabavit. V té době se mi líbilo lyžování a motokros.
- Mistr světa F1 z roku 1996.
- Jeho otec zahynul při havárii letadla, když bylo Damonovi 15 let.
- V roce 2000 založil s Michaelem Breenem klub Prestige and Super Car Private Members Club P1 International.
- V dubnu 2006 se stal Hill prezidentem Britského závodního klubu (BRDC), když převzal funkci po Jackiem Stewartovi.
- Po úspěšné kariéře ve Formuli 1 si zahrál na kytaru s některými slavnými hudebníky, včetně jeho přítele George Harrisona.
Dá se tedy říct, že zákulisí F1 pro vás byla taková běžná rutina, nic moc vzrušujícího?
Přesně tak. Normálka, nic speciálního. Přesto jsem byl velmi hrdý na to, že jsem synem tak skvělého muže. Zároveň jsem se nechtěl příliš odlišovat od svých vrstevníků. Můj otec nebyl moc nadšený, když jsem, tak nějak automaticky, v sobě objevil lásku k motoristickému sportu. Protože závody byly v té době hodně nebezpečné. Na druhou stranu ale viděl, že miluji rychlost a auta. Stejně jako on. Bohužel jsem nikdy nezjistil, jak by hodnotil mé pozdější ambice závodit, protože zemřel, když mi bylo 15. Když jsem se dostal do F1, jeho odkaz mi pomáhal a táhl kupředu. Zkrátka Graham Hill měl obrovský a pozitivní vliv na mou kariéru.
Bylo svazující být synem dvojnásobného mistra světa F1?
Nikdo nemůže ovlivnit, co si o vás ostatní myslí. Jediné, co to může ovlivnit, jsou výsledky. To platí pro každého. Vyhrajete – a všechno je ok!
Otevíralo vám slavné jméno dveře, nebo jste spíš musel neustále dokazovat, že na to opravdu máte?
Jsem si jistý, že moje jméno odrazovalo stejně tolik lidí, kolik jich přitahovalo. Zpočátku mi určitě pomohlo získat nějaké příležitosti, jako byl vstup do Winfield Elf School ve Francii nebo účast v sérii BBC Grandstand Winter FF2000 v roce 1983. Ale potom už jsem se musel spoléhat jen sám na sebe. Sir Frank Williams nebyl vůbec ovlivněn tím, kdo byl můj táta. Možná Bernie Ecclestone viděl nějaký marketingový potenciál, ale nevím to jistě, je to jen moje domněnka. Jedna věc je však jistá, musíte porazit Michaela Schumachera, Prosta nebo Mansella. Vlastně všechny!
V roce 1996 jste získal titul mistra světa, přesto jste u Williamsu skončil. Proč?
Zřejmě narážíte na to, že i když jsem vyhrál, Williams si mě neudržel. Je to dlouhý příběh. Frankovi hlavně vadilo, že musí platit za řidiče. Raději by utratil poslední penny za auto, to bylo z jeho pohledu fér. Ale pokud vyhrajete, přirozeně chcete, aby váš plat odrážel skutečnost, že jste mistr světa. Mohlo to být tím, že mi Frank prostě nechtěl zaplatit, nebo také tím, že už měl dva jiné jezdce pro rok 1997 a neměl pro mě místo. Odpověď neznám ani dnes. Je to minulost a takový je život.
Nebyla tenkrát opravdu žádná šance, že byste v týmu pokračoval, neproběhla žádná další jednání po úspěšné sezóně?
Asi jen kdybych tenkrát přišel a řekl: „Tady je 1 milion liber. Mohu, prosím, zůstat?“
Jaké to bylo být v jednom týmu s Ayrtonem Sennou?
Nemohu to hodnotit, byl jsem s Ayrtonem jen pár měsíců. Ale co vám mohu říct, je, že byl neuvěřitelně rychlý.
Po odchodu z Williamsu jste šel do Arrows, proč zrovna tam? Měli na kontě jediný bod z předchozí sezóny a nic moc vyhlídky...
Hledal jsem novou stáj na poslední chvíli, protože Frank mi dal vědět své rozhodnutí velmi pozdě. Dovolil bych si v této souvislosti dát každému malou radu: vždy mějte připravený záložní plán! Dlouhodobým plánem bylo jít do McLarenu na rok 1998. Ale nakonec stáj Arrows byla jediná, která mi dala roční smlouvu. Také měli mít exkluzivní smlouvu s pneumatikami Bridgestone, tak jsem to zkusil a málem jsem vyhrál v Maďarsku.
Jak už jste řekl, koketoval jste s McLarenem. Proč to nedopadlo?
Ron Dennis nevypadal, že by mě chtěl. Myslíte si, že jste už hodně dokázal, a hlavně máte titul mistra světa, ale ve finále ani to nestačí. Navrhli dohodu, kterou jsem nemohl přijmout. Ve skutečnosti Ron chtěl Davida Coultharda, protože ten mu zapadal do jeho marketingových plánů. Adrian Newey mi sice dal slovo, ale nakonec způsob, jakým probíhala jednání, ukázal, že bych tam nezapadl. Tak jsem Ronovi praštil s telefonem. Pak sice zavolali ještě jednou, abychom to znovu prodiskutovali, ale myslím, že moje odmítavá reakce se jim hodila. Takže dveře zůstaly zavřené.
Bylo rozhodnutí nejít do McLarenu klíčové? Cítil jste, že je to definitivní konec šance bojovat o další mistrovské tituly?
Podvědomě asi ano. Nezbývalo mi nic jiného, než hledat v dané situaci jinou možnost a věřit v zázrak.
Jak vzpomínáte na konec kariéry v týmu Jordan?
V dobrém i špatném. Eddieho jsem měl rád a stále mám, ale špatně se s ním jednalo, pokud šlo o peníze. Vadilo mu, že jsem měl za sebou sponzora, Benson and Hedges, a on neměl absolutní finanční kontrolu. Ale po tom, co se stalo s Williamsem a McLarenem, jsem se o sebe v F1 musel postarat. Auto bylo v pořádku, ale tým potřeboval změnu filozofie. Nakonec jsme vyhráli závod a tým se stal kandidátem na titul v roce 1999. Eddie říká, že jsem naučil tým vyhrávat. Beru to jako kompliment a svůj odkaz.
Vy jste ještě před vstupem do světa motorismu jezdil jako kurýr pro společnost Special Delivery. Pomohlo vám to nějak? Ať už v uvědomění si, že nic není zadarmo, a pak také jízda na motorce, mnohdy asi celkem divoká...
Seděl jsem na motorce téměř každý den od svých 11 let. Myslím, že jsem se naučil odhadovat nebezpečí a riziko. Díky této práci jsem také byl soběstačný. Neměl jsem žádné rodinné peníze a musel jsem se o sebe postarat sám. Když je v zimě v Anglii už třetí den za sebou zima, tma a prší, a vy musíte znovu nasednout a jezdit po Londýně a rozvážet věci co nejrychleji umíte, abyste si vydělali, to je zkušenost k nezaplacení!
Po skončení kariéry jste toho dělal opravdu mnoho. Zaujala mě ale jedna věc – během Grand Prix v Monaku jste byl členem panelu komisařů a podílel jste se na penalizaci Michaela Schumachera, který předjížděl při žlutých vlajkách. Vzpomněl jste si v tu chvíli na řevnivost, která mezi vámi byla, když jste závodil? Pokud si dobře pamatuji, někteří lidé vám pak psali dost nevybíravé vzkazy na mail...
Dostával jsem výhrůžky smrtí. A to ještě nebyl Twitter! Někteří lidé jsou až přílišnými fandy F1 a jezdců. Měli by víc obdivovat lékaře nebo zdravotní sestry. Byl jsem jedním ze tří stevardů. Charlie Whiting zuřil, protože Michael využil nejednoznačnosti v interpretaci pravidel. Také jsem si toho všiml. Ještě než závod začal, zeptal jsem se na to Charlieho. V závodě to Michaelovi samozřejmě pomohlo. Po závodě jsme si ho zavolali do místnosti stewardů. Připustil, že ví, co je v pravidlech, ale také tvrdil, že mu ve skutečnosti jasně nebránila v tom, co udělal, což bylo předjetí Fernanda Alonsa za vjezdem do boxů, když zhaslo žluté světlo. My jsme mu říkali, že neměl závodit a předjíždět mezi bílou boxovou čárou a cílovou čárou. To mu měli říct i komisaři. Ti ale řekli: „Pokud závod skončí pod žlutou vlajkou…“ Zeptal jsem se Charlieho, kde tedy závod skončil. Řekl mi, že v cíli. Tak já na to opáčil, že tedy závod neskončil a on mohl závodit. Takže jsem vlastně argumentoval ve prospěch Michaela! Bylo docela legrační být stewardem a pozorovat, jak se Michael snaží vysvětlit svou nevinu!
Když se ještě vrátím k současné F1. Max Verstappen nedávno prohlásil, že kdyby F1 plánovala další zásadní změny, uvažoval by o konci kariéry. Co si o tom myslíte?
Chápu, když jezdec, jako je Max, chce dostat ze závodního vozu maximum. Děláte tenhle sport, protože vás to baví. Pokud jsou auta těžká, reagují pomalu a vy víte, že kdyby byly jiné předpisy, bylo by to lepší, proč to neříct? I fanoušci poznají, když si jezdci závody neužívají naplno. Jezdci by měli mít vozy, ze kterých budou nadšení. Bylo by pěkné slyšet, jak své vozy chválí. To by byla ta nejlepší reklama pro tento sport.
Ještě mi řekněte jednu věc – jak se to stane, že si člověk zahraje s Georgem Harrisonem nebo ve skupině Spika Edneyho, který působil u Queen?
George Harrison byl velkým fanouškem automobilů a motoristických závodů od doby, kdy žil v Liverpoolu. V šedesátých a sedmdesátých letech poznal Sira Jackieho Stewarta a mého otce. Požádal jsem ho, jestli by mi mohl pomoci na začátku mé kariéry – a on souhlasil. Sledoval mé úspěchy, a když jsem se stal mistrem světa, přišel na mou párty. Byl to důležitý člověk v mé závodní kariéře. Když jsem skončil, založil jsem kapelu pro zábavu a on si s námi zahrál na mém večírku na rozloučenou. Dal tam pár rokenrolových kousků a bylo to. Myslím, že se provalilo, že mám kytaru a auto, protože jsem byl pozván, abych si také zahrál se Spikem. Ale já jsem amatér. Lidé chtějí slyšet skutečné hudebníky. Jsem jen takový kytarista „z leknutí“.
KAM DÁL: Nejrychlejší zvíře světa se řítí vzduchem rychlostí, jakou jezdí Formule 1.
