Jsme obezřetní a ohleduplní ke svým starším rodinným příslušníkům. Nosíme roušky, zbytečně je nenavštěvujeme, abychom s sebou nepřinesli virus a neohrozili tak své rodiče a prarodiče. Jak se ale s touto situací vyrovnávají ti, které chráníme? Třeba pan Marian, který již překročil osmdesátku?
Ani pošťačka nepozdraví
„Víte, mně už bylo osmdesát a něco jsem v životě zažil,“ vypráví pan Marian, který sedí v prvním patře panelového domu na balkoně a pozoruje chodník, po němž občas někdo projde. „Vždycky tu chodí málo lidí, ale teď je úplně mrtvo,“ pronesl mezi řečí a je vidět, že mu chybí kontakt s lidmi. „Teď tady i pošťačka jen proběhne a většinou nepozdraví. Přes roušku toho moc nevidí, dívá se jen na dopisy. Někdy mám pocit, že tu snad ani nejsem.“
Sám mezi lidmi
Pan Marian žije v bytě sám už mnoho let. Manželka kdysi odešla a on se rozhodl, že svůj život dožije pro děti, které bydlí ve stejném městě, vlastně i na stejném sídlišti. Jenže nikoho nenapadlo, že přijde pandemie takového rozsahu a senioři zůstanou prakticky sami - i přes všechnu pomoc zvenku, uvnitř bytu je i pan Marian zkrátka sám, alespoň psychicky…
как угадать рулетку на гидре смотрите на hydralink
Vojenský život
„Já jsem byl celý život voják a jsem zvyklý na polní podmínky,“ vzpomíná a je vidět, že mu minulý život schází. „Nikdy jsem to nedotáhl na žádnou vysokou šarži, a tak jsem si užil cvičení a vojenský život opravdu se vším všudy - a nebylo to často jednoduché, měl jsem chuť toho nechat, vykašlat se na to, jít pracovat třeba do kanceláře. Pak jsem si ale vždycky uvědomil, co na tom mám tak rád. Byli to lidé, chlapi, se kterými jsme se třeba někdy i pohádali, ale na které bylo spolehnutí a kteří byli pořád kolem mě. A tak se i poměrně složité problémy daly zvládnout,” vypráví důchodce a dívá se přitom průhledem mezi domy na nedaleké bývalé kasárny, v nichž jsou teď byty. Vojáci zmizeli a s nimi i kus jeho života, na který přes všechno rád vzpomíná.
Teď je to nejsložitější
„Válku jsem zažil jako malý, tedy spíš nezažil. Naši ale do konce svých životů vyprávěli, jak moc držela rodina pohromadě, jak se scházeli večer v kuchyni a dodávali si odvahu. Muselo to být hrozné, ale měli jeden druhého… Ale vy jste se ptala, jak se cítím já a teď. Ono to s tím souvisí. Já jsem zažil v životě hodně, ale vždycky se mi všechno povedlo překonat díky rodině. Teď je to asi to nejsložitější, co jsem kdy zažil,“ zamyslel se bývalý voják, zvyklý překonávat překážky, které život staví do cesty.
"Nechápejte to špatně"
„Abyste to špatně nepochopila,“ pokračuje hned jakoby omluvou. „Já mám moc hodné děti. Syn je voják, jako jsem byl já, a vnuk pracuje u policie. Jsou to báječní chlapi, kteří si vzali moc hodné manželky. Pravnoučata za mnou často chodí, a protože jsem naštěstí - asi i díky vojenským návykům - pořád v pohybu a vlastně zdravý - můžeme chodit na procházky do lesa, k rybníku, dokonce jezdíme na výlety a někdy mi dovolí jim pomoct se školou. Něco ještě zvládnu. Na nic si nestěžuji, jsou to všichni moc hodní lidé a cítím, že se máme všichni moc rádi. Jenže teď přišel virus a všechno je jinak, vlastně mi vzal rodinu,“ přestal pan Marian na chvíli vyprávět a jeho pohled se upřel na dům v dohledu.
Problémy se překonají, samota tíží
„Támhle bydlí,“ natáhl ruku, aby ukázal na dům v dohledu. „Chodí za mnou i teď, ale nejdou dál. Postojí pod balkonem, přinesou mi nákup, voláme si každý den. A přesto jsem sám. V bytě, v pokoji, sám v sobě. Naštěstí se o sebe postarám, nejsem neschopný, ale často si teď říkám, že nevím, jak dlouho to vydržím. Všichni jsou na mě hodní a snaží se mě nenakazit. Všichni víme, že můj věk je pro virus dobrá potrava. A já tu chci ještě být, chápu to všechno, ale pocitu samoty mě to nezbaví,“ mluví pan Marian potichu, spíš jen pro sebe.
Jeho slova pod balkon dopadají jen zlehka, ale vypovídají víc než křik. Samota - to je to, co seniory v tuto chvíli mnohdy tíží nejvíc. Určitě se obávají o zdraví, o další členy svých rodin, o osud nás všech. Často se snaží vyrovnat s problémy, které trápí je samotné i jejich blízké, ale to všechno se dá podle pana Mariana zvládnout. „Samota, to je to, co je nejhorší,“ řekne nakonec a omluví se. Na stole mu stydne káva, kterou rád pije teplou. Ještě ve dveřích balkonu je ale slyšet poslední poznámka: „Na odpolední kafe sem vždycky chodí vnuk…“
KAM DÁL: Koronavirus dopadá na všechny věkové kategorie. Problémy mají i zaměstnanci a podnikatelé, často nevědí, na co mají nárok.
