Zkusme si to představit - máme pozemky, majetek, který vlastnily generace naší rodiny před námi. Nyní přišla řada na nás - udržet, zvelebit a pokud možno rozmnožit. Pro naše děti a děti našich dětí. A pak se do všeho vloží válka, kruté nelítostné roky, které ale nakonec přece jen skončí. Mohli bychom si oddychnout, kdyby nepřišla kolektivizace…
Komunisté potřebovali vládnout nad potravinami
Komunisté se velmi zjednodušeně řečeno dostali k moci v atmosféře po druhé světové válce, kdy lidé toužili po klidu, jistém zázemí a také po rovnosti. Komunisté zase chtěli vládnout a velmi dobře věděli, že ovládnutí průmyslu k jednoznačné vládě nad lidmi nestačí. Bylo nutné získat pod svoji moc také výrobu potravin, tedy zemědělství - jenže v počátku jednoduše podcenili povahu a odhodlání sedláků i drobnějších majitelů půdy chránit svůj majetek, k němuž měli mnohem pevnější vazby, než aby se jej tak snadno vzdali. Proto se většina z nich i přes to, že 23. února roku 1949 schválilo tehdejší Národní shromáždění zákon, který stanovoval pravidla pro zakládání Jednotných zemědělských družstev, mezi “jezedáky” nehrnula. Na druhou stranu je třeba přiznat, že byli i tací, kterým příští společná péče například o zvířata vyhovovala.
Delší proces, než si představovali
Jako mnoho podobných akcí, ani kolektivizaci zemědělství nebylo možné provést ze dne na den. Tehdejší režim si ale uměl poradit a měl k tomu jak možnosti, tak i prostředky. Zpočátku se mohlo zdát, že pomůže propaganda, kampaň, plakáty, na nichž se všichni usmívali a radostně odevzdávali rodinné majetky ve prospěch společnosti. Jenomže tento způsob neměl až takový dopad, jak by si komunisté přáli. A tak přišly tvrdší metody…
Nesouhlasíš? Pryč ze statku!
Protože kolektivizace nepostupovala ani tak rychle ani dobrovolně, jak si někteří přáli, vydala strana a vláda v červnu roku 1952 usmesení o dalším rozvoji Jednotných zemědělských družstev. Celá situace se ještě zhoršila a zemědělci, kteří se i přes předchozí přemlouvání nebo dokonce násilí odmítali vzdát svého majetku, čelili velkým problémům. Zastánci kolektivizace byli označováni za kulaky, venkovské boháče a brzy došlo i na jejich faktické vyhánění ze statků a přesidlování zvláště do pohraničí. Ti, kteří se vzpírali, byli posíláni do speciálních pracovních vojenských jednotek, mnozí skončili pro zcela smyšlené důvody za mřížemi. Sedláci, kteří byli zvyklí se po generace starat o půdu, o zvířata a celá hospodářství, museli jen přihlížet likvidaci zemědělství, které bylo po mnoho dalších let na velmi bídné úrovni. Jak na to období vzpomíná paní Pavlína Dvořáková, dnes již téměř osmdesátiletá pamětnice?
Raději zapomenout
„Abych řekla pravdu, raději na tu dobu nevzpomínám. Byla jsem tehdy malá holka a můj dědeček měl statek pod Vysočinou. Moc bohatý kraj to nebyl, ale rodina se uživila. Žili jsme na statku jako docela široká rodina, někteří další bydleli ve vsi a pracovali společně na polích a ve stáji. Nevím už, kolik to bylo lidí, bylo mi méně než deset let a moc jsem se o to nestarala. Raději jsem běhala s dětmi po vsi,“ ohlédla se do svého dětství paní Pavlína.
„Pak přišla kolektivizace. Tehdy jsem tomu samozřejmě nerozuměla, nechápala jsem ani ta nová slova ani situaci, stejně tak ani moje starší sestra a myslím, že zpočátku vlastně nikdo z rodiny. Během několika dnů se u nás vystřídalo “na návštěvě” mnoho lidí z vesnice a rodiče i prarodiče byli chvílemi smutní a chvílemi se zlobili. Tak to sice mírněji, ale stále pokračovalo dál a dál, na vratech se později objevovaly nápisy že jsme zloději a tak podobně. Pamatuji si ale i na tety a strýce, kteří k nám pořád chodili a rodiče je rádi viděli. Jen začali chodit raději zadní bránou od polí.“
Situace dopadala i na děti
„Pamatuji si, jak jsem brečela na Vánoce doma, když jsem dostala nové saně a místo toho, abych se s nimi šla pochlubit ven, bála jsem se, že se mi zase budou smát, že jsem rozmazlený Boháček. To se dříve nedělo. Tak hluboko to šlo, že trpěly i děti těch, kteří si chtěli svoje majetky uchovat. Jak jsem ale říkala, byla jsem malá a pamatuji si jen ty opravdu nejsilnější chvíle. Hodně jsem toho zapomněla a doma se o těch letech moc nemluvilo. Naše to trápilo až do smrti.“
Najednou přišel šok
Rodina vzdorovala poměrně dlouho, pak ale přišel ze dne na den zvrat. „Byl začátek února, všude ležel sníh a dokonce si i pamatuji, že svítilo sluníčko. Prostě krásný zimní den. Jenže do toho se najednou ozvalo bušení na dveře, dědeček šel otevřít a vrátil se s několika muži. Když je dospělí viděli, všichni ztichli a mluvil jen jeden z příchozích, který oznámil, že máme dva dny na to, abychom se “sbalili a konečně vypadli na mráz”. Ta slova mi nikdy z paměti nezmizí. Maminka nás se sestrou odvedla k tetě, do vedlejšího domu, ale i odtud jsme slyšeli křik a hádky. Bály jsme se, co se děje, až přišla večer maminka, byla uplakaná a vzala nás domů. Tam jsem pochopila, že se opravdu budeme stěhovat.“
Ze zemědělce pomocným dělníkem
„Otce ale brzy začala vyšetřovat policie, záminka k jeho odvedení k výslechu byla pokaždé jiná. Nakonec ale do vězení naštěstí nemusel, “jen” se ze sedláka, který rozuměl svému oboru stal pomocným dělníkem na dráze. Maminka až do důchodu pracovala v kuchyni, ale ani tam jí zpočátku nechtěli nechat vařit, prý aby neškodila. A tak nejdříve myla nádobí a až po letech mohla také vařit pro děti. Dědeček se se stěhováním nikdy nesmířil, často jsem ho viděla sedět na lavici před domem s uplakanýma očima, a babička zemřela asi půl roku po tom, co jsme se přestěhovali. I když se to všechno stalo a naši vlastně nakonec museli poslechnout, se sestrou jsme se obě mohly jen vyučit švadlenou. Je ale pravda, že já jsem si nestěžovala, mě to dokonce i bavilo, ale sestru ne, ta chěla studovat, být učitelkou. Nesla to velmi těžce.”
Bez šance na obranu
Jak došlo k tomu, že neměli zemědělci téměř žádnou možnost obrany? Problém byl mimo jiné i v tom, že již v roce 1945, tedy několik let před začátkem kolektivizace, byla zakázána činnost Agrární strany, která by později mohla jménem zemědělců vyjednávat. Navíc si komunisté posílli svoje postavení na venkově přerozdělováním půdy, zabrané Němcům i té, která “zbyla” z reformy předválečné. Po volbách v roce 1946 bylo zemědělcům slibováno, že k ničemu takovému, jako je kolektivizace, nedojde a komunisté si získávali důvěru lidí. V roce 1948 ale přišly volby, v nichž zvítězili - a obrat na sebe nenechal dlouho čekat.
Škody jsou neodpustitelné
Příběhů podobných tomuto a ještě i mnohem horších, bylo ve státě nespočet. Neštěstí sedláků i menších rolníků se nedá zvážit, spočítat ani sepsat. Škody, které vznikly na zemědělské půdě za dobu působení JZD, jsou nedozírné a zpřetrhání vazeb a odpovědnosti lidí k půdě je neodpustitelné. Z dnešního pohledu nepochopitelné. Lidé se nechali zmanipulovat, ovládnout, využít. Je ale potřeba také pochopit, že šlo o v poválečnou dobu plnou nedostatku a nerovnosti, touhy po změně. Dnes žijeme z tohoto pohledu doslova v blahobytu a řekněme si upřímně, rozpoznáme (a hlavně chceme rozpoznat ) pravdu a skutečně dobré úmysly od manipulace?
