Epidemie moru v českých zemích se vyskytovala s nepravidelností od 14. až do 18. století. Pokud někdo lituje toho, že naše území nemá moře, právě kvůli jeho absenci morové rány nikdy nenapáchaly takové škody jako jinde v Evropě. Černá smrt, jak se epidemii moru říká, zasáhla zemi poprvé v roce 1349 na Moravě a o rok později v Čechách.
Mor se rozšířil z Asie a jako první ve velkém začal řádit ve městech, které s tímto kontinentem propojoval obchod. Cařihrad, Janov, Messina, Krym. Zde černá smrt začala svoji krutou pouť po Evropě. Některé vzpomínky jsou opravdu děsivé.
Čerstvé a chladné povětří
Kronikář ze Sieny popsal první vlnu tragédie, která se odehrála v Janově: „Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. Oběti umíraly téměř ihned. A já, Agnolo z Tury… jsem vlastníma rukama zakopal svých pět vlastních dětí.” Drsné svědectví o drsných časech se stalo v Evropě celkem běžnou událostí.
František Pražský ve své kronice zmínil důvody, proč se černá smrt českým zemím téměř vyhnula. Popsal to velmi stručně. Mor byl vytlačen chladným a čerstvým povětřím. Další vlna pandemie moru však zasáhla téměř celý známý svět, jehož populace se po tomto šíleném řádění zredukovala téměř o polovinu. Ani Čechám se tehdy mor nevyhnul.
Vlna za vlnou
Morová epidemie se pravidelně vracela každých dvacet let, ale nikdy už nezasáhla celou Evropu tak výrazně jako poprvé. Nejhorší řádění černé smrti na našem území se odehrávalo pravděpodobně v 16. století. Od roku 1507 některé pamětní kroniky upozorňují, že počet mrtvých dětí a mladých lidí byl opravdu výrazný. V letech 1520 až 1521 se údajně jednalo o úplně nejhorší vlnu moru v Čechách - ten také výrazně propukl v Praze.
Jen v roce 1568 zemřelo v Praze na mor 4 tisíce obyvatel. Dochované informace hovoří o tom, že v roce 1582 se od května do října stala Praha jedním velkým hřbitovem. Epidemie jenom na Malé Straně zabila 20 lidí denně. Praha se v těchto létech musela šíření nákazy bránit. Zavíraly se brány před nově příchozími z nakažených oblastí a domy, kde se objevila nákaza, se viditelně označovaly. Často se rušily veřejné trhy a obecně všechny příležitosti, kde se mohl sejít větší počet lidí.
Na konci 16. století vypukla další vlna, která donutila dokonce císaře Rudolfa II. utéct pro jistotu z Prahy do Plzně. Této epidemii se říkalo hlavní mor. Další drastickou epidemii musela Praha přečkat v letech 1679 až 1680. Z Vídně se tehdy dostal mor na Moravu a do jižních Čech. Lidé však umírali znovu hlavně v Praze. Podle záznamů lze hovořit až o neuvěřitelných dvanácti tisících mrtvých, což byla téměř třetina obyvatel.
Výrazné ztráty na životech v předposlední vlně změnily přístup k hygieně a čistotě ulic, což už kladl na srdce svým občanům i Rudolf II. na konci 16. století. Tehdy však nebyl vyslyšen.
Začátek 18. století
Od roku 1711 vypukla poslední velká epidemie, která však trvala skoro čtyři roky. V Čechách v tuto dobu zemřelo více jak 200 tisíc obyvatel a v Praze přes 13 tisíc lidí. Ve velkých městech se však začala budovat kanalizace a hygienické podmínky se začaly postupně zvedat na únosnou mez. Proto se také jednalo o poslední morovou ránu.
Tu lidé od středověku nejvíce vnímali symbolicky jako boží trest. Když mor odešel, byly ve velkém stavěny morové sloupy jako gesto poděkování. Paradoxně tím vzniklo mnoho významných historických památek, které můžeme obdivovat dodnes. Za tolik životů to však rozhodně nestálo.
