Ne pro každého "za kopečky" platilo a platí, že to z ničeho dotáhne mezi milionáře. Thomas Charles Sedivy, jak zní dnes jeho poameričtěné jméno, to ale dokázal. Tomsed je dnes ve světě bezpečnosti pojmem, svého času zaměstnávala kolem čtyř stovek zaměstnanců. Tom ale dokázal ještě víc. Uměl vždycky nechat stres a starosti za sebou. Vybral si životní cestu plnou harmonie, klidu a radosti. A světě, div se, ono to vážně funguje.
Úspěšný byznysman totiž své životní dílo včas zpeněžil a toho, co vydělal, si plnými doušky užívá ať už na oceánech, ve vzduchu nebo na závodních tratích. K tomu zůstal "normální" ve smyslu toho, že je schopen přátelské konverzace prakticky o čemkoliv. Machrovat a dělat ramena je mu zkrátka cizí, byť by si to vlastně klidně mohl dovolit.
Pražský rodák Sedivy žijící dnes v Severní Karolíně nás však zajímal především coby závodník a manažer týmů. Mnozí experti by si s ním ale stejně mohli popovídat o elektronice, ekonomice, námořní plavbě, aeronautice, kultuře, tenisu, hokeji...a kdo ví, o čem ještě.
Tome, kam vedla onoho kritického roku 1968 vaše cesta a co jste vzali s sebou?
Nejdříve do Rakouska, které tehdy platilo za takovou tranzitní zemi. Tam si pak lidé mohli vybrat, kam půjdou dál. Migranty z Čech brali především do Austrálie, USA a jižní Afriky. S sebou jsme měli v zásadě jen přeložené dokumenty našeho vzdělání. Já byl letecký mechanik vyučený v Avii a potom jsem vystudoval strojnickou průmyslovku, žena vychodila oděvní průmyslovku.
Rozhodli jste se pro Austrálii…
Ano, řekli jsme si, že když už, tak pokud možno co nejdále. Zažili jsme tam ale několik zklamání. Neuměli jsme totiž anglicky absolutně nic. A v tom případě jsi v Austrálii, kde je "kasta lidí anglického původu" nade všemi ostatními, neměl šanci. Já zametal ve sklárně a žena šila v malé dílně u Řeků. Neviděli jsme možnost sociálního postupu. Tehdy nám ale pomohlo, že jsme tam byli celá rodinka pohromadě. To dávalo sílu. Poznal jsem hodně lidí, kteří do toho šli sami a zcela ztroskotali už jen kvůli té samotě. Po dvou letech jsme se pak vydali do USA.
V Americe už se dařilo lépe?
Je to tak. V New Yorku jsem dostal práci kresliče a začal jsem tím, že jsem předělával výkresy z evropské míry do inčů. Pak už to šlo úspěšně dále.
A co motoristický sport, byl jsi jeho fandou už v Československu?
Ani ne. Auta se mi všeobecně líbila, závody mi ale připadaly strašně vzdálené. Tehdy dělala do závodů jen maličká skupinka lidí. Člověk musel být ve Svazarmu, což jsem nebyl. Holdoval jsem cyklistice a za béčko Sparty jsem hrál hokej.
Jak a kdy jsi tedy přišel na chuť závodům?
Bylo to koncem 70. let v dobách, kdy má firma v New Yorku už výborně prosperovala. Jeden známý mi něco povídal o starším monopostu Formule Ford, který šlo pořídit za 4 000 dolarů s tím, že je to dobrá zábava. A už jsem byl v tom. Musím ale přiznat, že se mi pro jejich estetiku líbily především sportovní prototypy. To pak byla má další auta.
A co žena? Tolerovala tvé nově objevené hobby?
Nemohu tvrdit, že by byla absolutní fanynkou, ale trpěla mi to. Od té doby to bylo tak, že jsem z výdělku naplnil ledničku a zbytek šel na gumy a benzín. Má žena vlastně ani nechtěla být se mnou na dráze, protože se toho sportu bála. Později se ale vypracovala v nejlepšího výrobce hamburgerů celého paddocku. I většina ostatních jezdců k nám chodila jíst. Když nás pak Věra předčasně opustila, tak se ostatní piloti sami sebe začali ptát, proč na závody ještě jezdí, když už její hamburgery nejsou k mání.
Jako velká postava amerického motorsportu pocházejícího z Československa mne napadá Vašek Polák. Přišel jsi s ním někdy do styku?
Osobně jsem ho nepotkal. Myslím, že skončil s racingem, než jsem já pořádně začal. Po jeho smrti jsem ale byl v jeho shopu nakupovat. Měl tam naštosované absolutní unikáty. Například dvanáctiválcové motory Porsche a dokonce kompletní CanAm-917, ve kterém jezdil Jody Scheckter a další šílené věci. Procházel jsem jeho několikapatrový sklad a jenom zíral. Do poschodí se lezlo po žebříku a podlaha se pod námi vlnila. A nebudeš věřit, kdo vedl prodej: Brian Redman!
Když už jsme u osobností. Měl jsi ohledně motorsportu nějaké vzory?
Vůbec ne. Já motorsport provozoval jen pro radost, zvrtlo se to ale do polo-profesionality. Mým idolem byl vždy Steve McQueen, ale i toho jsem jaksi propásl. S Redmanem mě ale pojí veselá historka. Pamatuji na kvalifikaci sportovních vozů ve Watkins Glenu, kde mi to zvláště sedlo. Kvalifikoval jsem se daleko vepředu, právě před ním. Ještě na gridu za mnou nevěřícně přišel a zeptal se: „Co ty tady děláš? To asi měli chybu v časomíře, ne?“ První stint proti mě pak ale raději nechal jet co-pilota Adamse.
Musím přiznat, že v Evropě mimo Indy 500, ChampCarů a NASCARu o struktuře sportu v Americe nic moc nevíme. Jak je organizován?
USA jsou rozděleny na šest regionů. Tam se jezdí s Formulemi Ford 1600, Ford 2000, F-Mazda, Formula-V, Formula Atlantic a ve třídách různých sportovních vozů na silničích okruzích o regionální mistrovství. Nejlepších šest každého regionálního šampionátu se pak utká ve velkém celoamerickém finále. Celkem 24 tříd! A to jsou pak opravdu velké happeningy s několika sty účastníky. Tuhle cestu šli přes Indy Lights všichni mladí Američané, kteří to později dotáhli do Indianapolisu.
Jak se tam dařilo tobě?
Musím říci, že moc dobře. Na sportovním Raltu RT5, což byla formule Atlantic se sportovní karosérií, jsem několikrat vyhrál regionální mistrovství. Do amerického finále jsem se kvalifikoval v letech 2001-2004 čtyřikrát a ve své třídě jsem skončil jednou druhý a dvakrát třetí. Já měl kolikrát hodně rychlé sporťáky. Jednomu z nich se dokonce přezdívalo Spitfire, protože byl tak mrštný a na pasážích z kopce se vrhal dopředu na silnější soupeře jako stihačka.
Startoval jsi ale i ve velkých mezinárodních podnicích…
Ano, ve třídě IMSA Light jsem byl na startu například v Daytoně a v Sebringu. Později jsem se stal partnerem Genoa Racingu v American Le Mans Series a náš tým vyhrál dvanáctihodinovku v Sebringu a skončil na druhém místě v šampionátu.
Co považuješ za své největší sportovní úspěchy?
Výše zmíněné pódia v US-mistrovstvích. No, a pak závod Střední Zóny FIA Formule 3 v Brně, který jsem vyhrál. Stal jsem se tím prvním Američanem, který vyhrál závod ve východní Evropě.
Co tě zaválo do „zóny F3“?
Začátkem 90. let jsem si chtěl splnit sen a jezdit jednu sezonu v Evropě. Můj Ralt se na to dobře hodil. Ohledně vyhlašování vítězů zmíněného podniku v Brně si pamatuji, že mi tam tehdy sestra podala flašku nějakého sektu. Ředitel závodu (pozn autora: asi to byl ing. Rosický) mi ale řekl, ať jim tam nezavádím takové amerikanismy jako stříkání šampaňského. Stáli jsme tedy bez hnutí na stupínku a dlouho se nedělo nic. Václav Lím vedle mne už navrhl, že tedy půjdeme, když najednou spustila americká hymna. Oni celou dobu hledali správnou desku! Nevěděl jsem, že si dají tolik práce, myslel jsem, že mi zahrají českou.
Co bylo tím nekritičtějším dnem, který jsi na závodech zažil?
Bylo to v Atlantě, když můj vůz začal hořet. Já hlupák myslel, že dojedu až do boxů a nezastavil jsem hned na místě. V jedné z pomalejších zatáček to pořádně blaflo. Začal jsem se dusit a nějakým způsobem jsem se z vozu dostal, aniž bych odmontoval volant – což za normálních okolností není možné. Kamarádi mi pak říkali, že asi mám gumové nohy. Odkutálel jsem se na trávník vedle vozu, do úhlu, ve kterém mne nebylo vidět. Vůz už naplno hořel a speaker okruhu hlásil, že je jezdec červeného prototypu s největší pravděpodobností uvězněn ve voze a uhořel. Má žena byla v boxech. Věděla, že v závodě byla dvě červená auta a to druhé kolem ní právě projelo. Myslela tedy, že jsem zemřel, to bylo strašné. Naštěstí jsem měl jen lehčí popáleniny. V nemocnici jsem ale pobyl, protože jsem se nadýchal hodně roztaveného plastiku. No, a kromě toho? Snad dva nejhorší víkendy na závodní trati jsem zažil právě letos ve Spa a v Monze. Smrt Huberta, navíc Juan Manuel Correa byl takový snaživý kluk, dobře znám jeho tátu. Je to tragédie.
V dobách tvých začátků sis formulky připravoval sám, později jsi ale vedl i profesionální tým...
Založil jsem Legacy Racing a mým plánem bylo podpořit kariéru slibného Sama Beasleyho. Byl senzační. Roku 2015 vyhrál naprosto dominantním způsobem šampionát Formule Ford 2000. Ze 14 závodů si dvanáctkrát vezl domů zlatý pohár. Mezi sezonami se mu ale narodilo dítě a od dalších závodů najednou jezdil jen o pátá místa. Zeptal jsem se ho, co se děje, a on odpověděl, že by šel raději od toho. Investice 500 000 dolarů byla v prachu.
Sám jsi závodil až do minulé sezony, je to tak?
Jojo, zvláště US-BOSS Series pro vozy F1 a IndyCars se mi líbila. Jezdili jsme na krásných amerických tratích jako Watkins Glen, Road Atlanta, Mid Ohio, Road America, Virginia a další. Měl jsem Lolu-Chevrolet a roku 2003 jsem se stal mistrem.
Zkusil jsi na tvém IndyCaru i ovál?
Celý ne. Jen na trioválu v Poconu jsme ho jeli témeř celý. Přerušila to jen krátká sekce v infieldu.
Startoval jsi se speciály ORECA v ALMS a i na Porsche 911 v evropském šampionátu FIA GT. Nenapadlo tě někdy nastoupit ve 24h Le Mans?
Ne, v Le Mans jsem byl pouze jako sporting manager s Charouzovým povedeným projektem Aston Martin-Gulf-Lola.
Jak ses dostal ke spolupráci s Antonínem Charouzem?
Poprvé jsme se setkali, když startoval na Pikes Peaku. Potom mě nasadil roku 1994 ve Formuli 3 a já se stal i sportovnim manažerem jeho českého týmu ve Formuli A1GP.
Jaká je tvá letošní funkce ve stáji Sauber Junior Team by Charouz?
Starám se o sponzory, VIPy, o jezdce a jejich rodiče. Po událostech ve Spa naši jezdci ale spíše potřebují psychologa než driving coache.
Jak je to možné, že sis po 50 letech ve Státech uchoval tak perfektní češtinu bez jakéhokoliv přízvuku?
Díky tenisu! Při US-Open v mém domě v New Yorku vždy bydleli čeští tenisti. Komunisti je sice pustili vydělávat, nedali jim ale s sebou dost peněz na hotel. Dodnes máme kontakt. Nikdy mi to nezapomněli.
Jaký je tvůj názor na moderní motorsport?
Myslím, že je to tak nějak ok. Když se podívám na Formuli 1, řekl bych, že hodně pomohou nová pravidla a znovuzavedení wing-carů a ground effectu.
A nakonec pryč od motorsportu: figuruješ i jako filmový producent. To se vzalo kde?
V Charouzově týmu nám dělal fotky Adolf Zika. Jednou mě oslovil s nápadem udělat film o Janu Saudkovi. Řekl jsem mu, že když Saudka přiměje ke spolupráci, tak do toho půjdu jako producent. A on opravdu spolupracoval!
Máš za sebou úžasný život. A nechce se mi věřit, že by nějak fantasticky nepokračoval. Takže, co bude dál?
Hodně cestuji, mám naplánovanou cestu do Austrálie a na Nový Zéland. Určitě se objevím v Evropě na automobilových závodech, dostavím chatu na horách a chtěl bych najít více času pro sebe.
