Když do útulku mezi Ořechem a obcí Chýnice jedete, čekáte všechno možné. Třeba i zvířata na pokraji sil, na které není úplně hezký pohled. Nás to naštěstí minulo, i když i s tím se tu samozřejmě setkávají. "Máme zvířata hlavně přímo od majitelů, kteří už je nechtějí. Nalezených nebo týraných tolik není. Ale třeba tady ten už měl být po smrti," ukazuje Anežka Jedličková na psa, který však nevypadá jako podviživený nebo nemocný.
Přesto ho čekal nemilosrdný osud. "Vzali jsme ho z jiného útulku, kde ho chtěli utratit kvůli tomu, že byl údajně nepřizpůsobivý, protože byl agresivní na lidi a ošetřovatele. A podívejte se na něj. Do kotce nás k sobě pustil hned první den." Je to jen jeden příběh z mnoha, který končí dobře jen díky dvěma ženám ochotným pomáhat. Že to se psy není vždy snadné, se můžete přesvědčit i zde.
Projedete Ořech po hlavni silnici směrem na Chýnici. Křižovatkou za Ořechem se dáte rovně (na Chýnici) a zhruba po 800 metrech za křižovatkou je po levé straně malý lesíček. Kousek za ním je vlevo polní cesta (naproti vjezd do pole s červenobílou závorou), po které se dáte a dojedete až k útulku.
Anežka nám ukazuje několik kotců, houpe přitom několikatýdenní mimčo. Radost, ale také další starost. Tím spíš, když financí není nazbyt. Voříškov totiž nepobírá žádné dotace, nepřispívá ani obec. Vše je jen na dobrovolné bázi. "Péči se snažíme hradit z vlastních peněz, na úkor vlastního bydlení, dovolených, šatníku a dalších věcí. Prostě toho, za co utrácí normální holky." Místo nové rtěnky koupí granule, místo šminek zaplatí očkování. Tak stále dokola.
Psů však přibývá a je jasné, že bez další pomoci je situace neudržitelná. Adopční poplatky náklady ani zdaleka nepokryjí. Nebýt financování z vlastních kapes, nebylo by ani na žrádlo, natož na rozvoj miniazylu nebo zvyšování "ubytovacích" kapacit. Dámy mají vizi, kterou by chtěly realizovat. Chtějí mít ekologický miniútulek. "Na pozemku není elektřina, tu nám dodávají solární panely. Vodu máme ze studny s ruční pumpou, podmínky jsou více než bojové," dodává s trošku trpkým úsměvem Anežka.
Přesto i s přítelem zůstávají, makají a doufají, že se to změní. Někdo tyhle lidi může považovat za blázny a nechápavě nad nimi kroutit hlavou. My však smekáme. Pokud byste i vy chtěli pomoct, nejlepší bude přímo na místě nebo postupovat podle instrukcí, které najdete na webových stránkách. Věřte, že to za to stojí...
