Jak jste se dostala k účasti ve StarDance?
Přes Paraple. Byla jsem tam na rehabilitaci a v areálu je i sportovní klub. Ke sportu mám blízko, protože jsem dřív jsem dělala balet a dodnes mám sport ráda, byť ho teď můžu aktivně provozovat už jen v menší míře. Jednoho dne mi z Centra Paraple zavolali, zda bych se s nimi chtěla zapojit do charitativního dílu pořadu StarDance. Hned jsem řekla, že ano.
Takže jste nejen společenská, ale i trošku exhibiciostka?
Sama od sebe bych se do toho asi nepustila, ale ve spolupráci právě s Centrem Paraple jsem to brala jako výzvu a řekla si, proč ne.
Jak dlouho trvala příprava?
S tanečníky jsme se seznámili týden před přímým přenosem. Hodně lidí se mě ptá, jak moc byly tréninky náročné, ale pro mě to takové vůbec nebylo. Každá trojice, která v tom speciálním díle byla, měla tréninky jinak dlouhé. Někteří měli dvanáct hodin týdně, jiní deset. Já jsem jich za ten týden měla sedm. A mně osobně nepřišly nějak moc těžké, byla to zábava, při které jsme se pořád smáli, do toho si povídali, takže netekl žádný pot a nebyly žádné stresy. Nebyl k tomu důvod, protože všichni byli moc milí. Od Zdeňka Svěráka, přes Marka Ebena, Terezu Kostkovou, mé spolutanečníky a další.
Jak náročná byla koordinace vozíku a tanečních prvků?
Pro každou stranu na tom bylo těžkého něco jiného. Pro „choďáky“ bylo náročnější stíhat vozík a naučit se tančit kolem něho a pro člověka na vozíku, který nemá zkušenosti s hudbou, byl zase trochu problé rytmus a u rychlejší hudby stíhání tanečních prvků.
Jako malá jste dělala balet. Byla to TA výhoda, proč vám přišlo vše jednodušší?
Možná ano. Ráda tancuji, takže pro mě cítit rytmus nebylo nic těžkého. Dodnes hraji také na flétnu, a tak rytmus mám asi v krvi.
Pořád baletíte, i když jste teď na vozíku?
Nebaletím, i když jsem slyšela o malé holčičce, která bale na vozíku dělá.
Baletní mistr Igor Vejsada balet na vozíku provozuje. O něm jste neslyšela?
Neslyšela, ale zajímalo by mě, jak to vypadá, a možná bych to i ráda zkusila.
V čem nejvíc se změnil váš život po autonehodě?
Těch věcí je poměrně hodně – od bezbariérové dopravy až po shánění různých informací, pomocí, asistentů. Už skoro vůbec nejedu nikam takzvaně na blind. Víc se informuji o všem dopředu. Občas potřebuji pomoc druhých i dnes.A vůbec - uznat, že na něco nemám, nebo nezvládnu to, co jsem běžně zvládala, taky nebylo snadné. Změnilo se celkové vnímání života. Jsem více vděčná, a to za všechno! Za každý nový den, který mám šanci prožít, že jsem zdravá, můžu komunikovat, pracovat, cestovat, bavit se, poznávat a v rámci svých možností i trochu pomáhat.
Jak to přijalo vaše okolí?
Rodiče to nejdříve vzalo a v některých chvílích jsou citliví, ale čím víc jsem samostatnější a v pohodě, tím víc je v pohodě i mé okolí. Občas nastanou situace, do kterých jsme se všichni dostali poprvé nemáme s nimi zkušenost, a tak hned nevíme, jak na to, ale všechno lze nějak řešit.
Pracujete?
Pracuji z domova pro Sportovní klub vozíčkářů Praha jako projektová manažerka a připravuji se na zkoušky na vysokou. Chtěla bych studovat psychologii a pomáhat lidem s postižením lépe se začlenit do společnosti. Ještě k tomu se Sportovním klubem vozíčkářů jezdíme po republice a vyprávíme o aktivním životě na vozíku, o nás i o tom, co se nám stalo. To mě baví.
Čili jste svůj handicap povýšila a využila ve svůj prospěch, kdy přes něj chcete pomáhat i někomu jinému?
Dá se říct. Když už se mi to stalo, tak se snažím vytěžit z toho co nejvíc.
Jak si užíváte popularitu?
Projekt StarDance mě bavil, protože si myslím, že to má smysluplný cíl a pořad celkově měl dobrý ohlas. Chtěla jsem lidem ukázat, že ani vážným úrazem s viditelnými následky život nekončí, ale úplný exhibicionista zřejmě nebudu. Celý tréninkový týden jsem si maximálně užila a vychutnávala jsem si každý okamžik, ale při vystoupení jsem byla nervózní.
A vidíte, mně naopak přišlo, že jste při vystoupení byla úplně v klidu...
Naštěstí to tedy nebylo vidět. Nejste jediná, kdo mi to říká, což mě těší, ale skutečnost byla jiná. Celý tým a štáb na mě působil mile, cítila jsem se tam dobře, tak to možná ze mě vyzařovalo.
Jste se svými tanečníky v kontaktu i teď, po skončení celé soutěže?
S Radkem a Terezkou ano.
Co jste chtěla dělat před nehodou?
Chtěla jsem být lékařkou. Dokonce rok před nehodou jsem chtěla odjet pomáhat do Afriky. To byl můj velký sen.
