Začátek tohoto příběhu najdete zde.
Uběhl nějaký čas a malá Pavlína šla do 1. třídy základní školy v Krásově ulici na Žižkově, kde bydlela. Učila se celkem dobře. Druhý rok se přestěhovala z Prahy na venkov, kde její matka se svým přítelem koupili domeček, jelikož byli oba slabí na plíce a lékaři jim pobyt v Praze nedoporučovali.
Čas utíkal
Dívka vyrůstala a matčin přítel ji neměl rád. Bylo mezi nimi věčné napětí. Jak se občas stává, nedělala mu dobře změna, která se děla s mladým tělem Pavlíny. Měl divné narážky, snažil se sledovat Pavlínu i při koupeli a těžce nesl její názory a myšlení. Roky plynuly, Pavlína najednou zdárně ukončila školu a řešila další životní otázku, co bude dál.
Matka s přítelem jsou chudí, co s tím? Na pracovním úřadě jim nabídli umístění Pavlíny do učebního oboru přadlena v Hronově. Byl to jediný internát, kdy učňům dávali i stravu zdarma. Tak po skončení prázdnin vzala Pavlína kufr a vydala se do neznáma. Na internát přijela večer a přepadl ji stesk po domově, ale díky tomu, že nebydlela sama, si na tento stav brzo zvykla. Jak šly dny jeden za druhým, zvykala si pomalu a práce v bavlnářských závodech se jí moc líbila. Měla spoustu kamarádek, s kterými chodila spolu na odpolední čaje v Hronově tancovat.
Dvě kamarádky Pavlíny si našly na tanečních čajích tři bratry, kteří tam chodili tancovat pravidelně. Nejmladší z nich začal chodit za Pavlínou. Jednoho dne, v neděli, pozvali kluci děvčata na výlet k Náchodu.
Najednou se na lavičce objevila láhev vína a Pavlína, která nikdy nic nepila, byla zmožena po dvou sklenkách. Odešla raději včas po svých a vrátila se zpět na internát. Večer jí její kamarádka řekla, že byla hloupá, když odešla. Pavlína se zeptala proč a kamarádka jí na to s úsměvem odpověděla, že se s jejím klukem vyspala. Takže z toho všeho byl rychlý konec první velké lásky Pavlíny a zklamání z ní.
Po dvou letech se Pavlína vrací domů, kdy nastal čas postarat se o stárnoucí rodiče. Pavlíně je 18 let a na nádraží jí bylo nabídnuto místo k přepravě zásilek a prodej lístků v osobní pokladně. Nastalo krásné léto a na nádraží na lavičce začal sedávat asi 53letý černovlasý pán, který Pavlínu dost často pozoroval. Jednoho dne ji zastavil a povídá: „Ty jsi šikovné a hezké děvče, já mám syny na vojně, a moc bych si přál, abys byla pro jednoho z nich budoucí nevěsta.“ Tuto větu dost často opakoval kdykoliv, když někam jel vlakem, a Pavlína se tomu vždy jen usmála a dělala si dál své. Až jednoho dne před výdejnou lístků se objevil tento starý pán v doprovodu mladého urostlého a sympatického muže. Tak se nakonec poznala s jeho synem. Po roce známosti se vzali. Manželův tatínek, její tchán, ji měl moc rád. Pavlína na něj dodnes vzpomíná s velkou láskou.
Rok po svatbě, kdy se narodil první syn, už milý tchán nežil. Pavlína byla na vše sama, jelikož její manžel se stal profesionálním vojákem. Jak už to v této profesi bývá, tak většinu času byl mimo domov. Pavle ubývaly síly a do toho se narodil další syn. Bylo to náročné, Pavlína vážila už jen 45 kilogramů. Chodila pozdě spát a těhotenství špatně snášela. Za další 3 roky se narodila holčička jako třetí v pořadí. Památkou Pavlíně zůstaly navíc křečové žíly po celých nohou. Celá domácnost jí ležela na bedrech, a co bylo nejhorší, po smrti přítele matky si musela Pavlína vzít maminku do péče. Jednoho dne se stala ze dne na den ležícím pacientem. Pro vysílenou Pavlínu to byla další škola života.
Jednou v sobotu navečer, když Pavlína koupala holčičku, najednou neslyšela dech matky, který byl už chrčivý a hlasitý. Došla k posteli, kde matka ležela, a všimla si, že už matka nedýchá. V hrůze běžela pro sousedku, jelikož opět byla sama doma, a ta zavolala lékaře. Pozdě (pokračování příběhu).
