START PAVLÍNY
Je právě léto a v nalezinci U Apolináře se jeden den roku 1945 pojmenoval Pavlína.
Začátek svého života zná Pavlína samozřejmě jen z vyprávění. Ví, že v prvním roce života byla dána do rodiny sedláka z jižních Čech, který měl s manželkou čtyři děti. Všichni znali jen dřinu. V této, pro Pavlínu první rodině, byla šťastná, přestože ji babička, matka hospodáře, neměla ráda.
Hospodářově ženě říkala maminko. Adoptivní matka byl Pavlin nejbližší člověk na světě, kterého měla ze všech nejraději. Přesto, že byla manželkou hospodáře, zakoušela v této rodině doslova muka. I když každý den vstávala ve tři hodiny ráno, obstarávala zvířata, chod rodiny a vše potřebné kolem. Od své tchýně ale stále slýchávala: "Mařka nedbá!".
Tuto větu Pavlína slyšela tak často, že ani po desítkách let ji z paměti nevymazala. Pavlína se dostala tak daleko se svým trápením, že si chtěla několikrát vzít život. Pouze děti byly motivem k navrácení se do života a do domácího pekla, které díky tchýni bylo každodenní.
Když všichni žijí pohromadě v jednom bytě, k tomu se přidá výchova dětí, je někdy problém vše skloubit. Rodina to vše vidí jinak, a tchýně též. Pak už stačí slůvko nebo nějaký nezdar a oheň je na střeše. Jak se říká - chceš-li míti klid, tchýně patří do skříně na deset zámků.
Po dlouhých letech, když tchýně těžce onemocněla, byla to právě tato týraná žena, která se o ni dokonce života postarala. I takový je život. Většinou nám pomohou lidé, které přehlížíme, než ti, za které bychom dýchali. V dnešní době to platí dvojnásob.
Jednoho dne kolem vesničky, kde Pavlína žila, bloudila neznámá žena z Prahy. Hledala rodinu, kde žila malá Pavlína. Po dlouhém hledání a doprovodu listonoše konečně došla do hospodářství, kde adoptivní Pavlína vyrůstala. Jela si pro tu "malou holku", aby si ji odvezla. Sdělila, že je pravou matkou Pavlíny a své tvrzení doložila dokumenty.
Bylo dost pláče ze všech stran, protože malá Pavla byla v adoptivní rodině už jako jejich dítě. V Praze se bude mít u matky lépe, než na statku, kde je samá práce a úžasně milá tchýně na zabití. Před odjezdem do Prahy se matka Pavlíny domluvila s adoptivními rodiči, že každé prázdniny k nim bude Pavlínka jezdit. Jak to ale bývá, ne vždy se vše splní a Pavlína už tyto lidi ani jejich děti nikdy neviděla.
U autobusu, který Pavlínu a její matku odvážel, byla skoro celá vesnice a slzy tekly po okýnku, na kterém měla Pavla přilepený obličej a loučila se s těmi, jež měla ráda.
"Nebreč, budeš se mít dobře!", řekla její nová právoplatná matka a autobus nabral směr Praha.
