Jak vyplývá z různých výzkumů, které mezi svými klienty provádějí například samy banky, o něco více než polovina manželských i partnerských párů v naší republice využívá některou z forem společného hospodaření s penězi - alespoň částečně. V zahraničí je to ještě větší procento. Který systém jste zvolili nebo pro budoucnost zvolíte vy? Nabízíme některé argumenty z praxe, které by vám mohly pomoci s rozhodováním…
Jak to tedy (ne)funguje?
Čtyřem párům v různém věkovém složení jsme položili stejné otázky. “Máte společný účet?” a "Co vám na vašem způsobu hospodaření vyhovuje a co byste chtěli změnit?“ Jaké byly jejich odpovědi? A hospodaří vůbec dvě rodiny stejně?
Martina (28) a Jan (28)
„Hospodaříme víceméně každý samostatně,“ prozradil Jan. „Nejsme manželé, ale žijeme spolu už čtyři roky, nyní plánujeme rodinu. Do budoucna chceme založit také společný účet, ale až po svatbě, která by měla být na podzim,“ doplnila svého partnera Martina. „Prozatím se o náklady na chod domácnosti, jako jsou pravidelné poplatky a tak dále, dělíme přibližně napůl. Není to ale tak, že bychom počítali každou korunu, aby to bylo ‘spravedlivé’. Jednoduše některé poplatky platím já, některé Honza. Ostatní účty zapisujeme a snažíme se, aby náklady nás obou byly přibližně stejné, protože také přibližně stejně vyděláváme. Jakmile bych ale šla na mateřskou, budeme tomu muset přizpůsobit samozřejmě i hospodaření.“
„Zatím nám tento způsob vyhovuje, ale vidíme, že už brzy přijde čas posunout život (včetně hospodaření) o kus dál. A pak přijde určitě změna. Ale část ‘vlastních’ peněz jsme se rozhodli si každý nechat na drobné výdaje nebo třeba na své koníčky nebo na dárky. Kdybychom měli všechny peníze na jednom účtu, těžko by bylo možné udržet si určitou míru soukromí, které člověk i ve vztahu podle mého potřebuje,“ vysvětlil za Martinina přikyvování Jan.
Mirka (35) a Jiří (46)
„Prakticky od počátku našeho vztahu máme společný účet, který jsme si založili v den, kdy jsme spolu začali žít - a to bylo tři měsíce po našem seznámení. Hospodařili tak jak moji, tak i Jiřího rodiče, dokonce i partnerova první rodina. Ohledně peněz nemáme žádné problémy a já jsem za to velmi vděčná. Ostatně máme dvě děti - na prvním stupni a ve školce - a proto já pracuji jen na poloviční úvazek a moje příjmy jsou nyní bohužel spíš symbolické. Nikdy jsem ale od manžela neslyšela žádnou výčitku a za to si ho moc vážím,“ pochvaluje si paní Mirka zvolený způsob hospodaření. Jiří její slova potvrzuje a dodává: „Za sebe to mohu jen potvrdit. Myslím, že jsme oba natolik zodpovědní, že ani jeden z nás nemá potřebu kontrolovat vydání toho druhého. V řádu stokorun o nákupech rozhodujeme každý sám a o vyšších částkách samozřejmě společně. Jsme schopni respektovat zájmy a koníčky toho druhého. Já třeba vydám někdy i větší sumu peněz za plastikové modely, které jsou mojí vášní, manželka zase chodí na jógu a do posilovny, kde se samozřejmě také platí. Za deset let manželství jsme se o výdajích neshodli jen jednou a oba víme, že takovou situaci už rozhodně nechceme opakovat,“ doplnil s omluvným úsměvem pan Jiří. I tato rodina má tedy o svém způsobu nakládání s penězi jasno.
Jana (69) a Tomáš (71)
„Když jsme začínali společně hospodařit, výplaty nechodily na účty, samozřejmě je vypláceli v podniku na ruku. Výplatu, kterou jsme domů přinesli, jsme rozdělili - měli jsme tak zvanou obálkovou metodu. Asi není pro každého, ale nám to fungovalo. Dali jsme všechny peníze dohromady a rozdělili jsme je na nájem, na jídlo, na ‘zbytečnosti’, jak jsme říkali třeba výletům, a když něco zbylo, odnesli jsme to do spořitelny,“ zavzpomínala paní Jana na začátky společného hospodaření v sedmdesátých letech minulého století. „A z každé té výplaty jsme si každý nechal trochu peněz pro sebe, ale byly to drobné. Dnes bychom si za to nekoupili ani oběd v restauraci,“ doplnil pan Tomáš s tím, že zvlášť v počátcích nebylo jejich hospodaření bez problémů. Peněz nebylo nazbyt a sžívání tehdy mladých manželů mělo svoje úskalí. Překonali je a dnes už na tyto maličkosti vzpomínají s úsměvem. „Nemohl jsem pochopit, proč pořád chodí ke kadeřnici, když se může učesat doma, a Janina mi zase vyčítala posezení s kamarády,“ vzpomíná na téměř učebnicové spory pan Tomáš. Později hospodařili na dvou účtech - jeden byl na provozní výdaje a druhý na spoření. Obdobu prvotní obálkové metody si tedy zachovali až do důchodu. „Dnes jsme oba v důchodu a máme jeden účet. Je to tak nejlevnější a po těch letech už snad ani nemůžeme mít nějaká tajemství, o kterých by ten druhý nevěděl,“ vysvětlila paní Jana.
Soňa (38) a Martin (42)
„S financemi v rodině hospodařím já,“ uvedla paní Soňa. „Dohodli jsme se tak už na začátku našeho společného života, protože namžel sám o sobě ví, že mu to příliš nejde. To není urážka ani ponižování, zkrátka někoho nebaví počítat peníze a jinému to tolik nevadí. Máme dva účty, na které nám chodí výplaty, a manžel ze svého pak většinu peněz posílá na můj, kterému tedy říkáme společný. Z něj pak odcházejí platby, nakupujeme jídlo a další nutné věci, šetříme na něm. O většině nákupů ale rozhoduji sama a jsme s tím tak spokojeni. Z manželova účtu pak odchází alimenty, které platí na syna z prvního manželství a samozřejmě tam má dostatek peněz na vlastní útratu.“ Slova své ženy potvrzuje i pan Martin: „Někdo by si mohl myslet, že jsem závislý na manželce a chlapi mi to občas i naznačují. Já jsem jí ale vděčný a obdivuji její schopnost uvažovat o penězích. Sám o sobě vím, že nejsem dobrý hospodář a ani mě to nebaví, takže tohle rozhodnutí bylo opravdu naše společné a já jsem spokojen. Není to tak, že bych musel každou korunu doma vyúčtovat, ale jsem téměř zbaven nutnosti zabývat se financemi. Zapojit se musím jen v krizi, což naštěstí nebývá často.“
Lenka (40)
„Já jsem byla vdaná deset let a musím říct, že naštěstí se mi vloni podařilo se rozvést. Celou dobu našeho manželství jsem byla na mateřské nebo potom doma s dětmi, protože sehnat práci, která by umožnila zároveň se starat o děti a dům, když bydlíte na malé vesnici, to není jednoduché. Manžel jezdil s kamionem, vydělával poměrně hezké peníze, ale jako rodina jsme z toho téměř nic neměli. Zaplatil, co bylo potřeba kolem domu, a na domácnost mi dával čtyři tisíce na měsíc. Tisícovka na týden mi prý musí stačit. Se dvěma dětmi, které chodí do školy, to ale není možné. Žili jsme z mateřské a pak z mojí podpory, protože na žádné dávky jsme neměli šanci. Manžel opravdu slušně vydělával, jenže pořád na něco šetřil a nikdy jsme z toho neviděli ani korunu. Vlastně dodneška nevím, kde ty peníze končily, a snad to ani vědět nechci,“ popsala svůj dnes již naštěstí minulý způsob hospodaření paní Lenka. Po rozvodu se s dětmi odstěhovala do blízkého menšího města, pořád hospodaří sama, ale alespoň se jí podařilo sehnat práci a soud jí přiřkl alimenty mnohem vyšší, než jí manžel dříve dával z výplaty na domácnost. „Hospodařím sama z jednoho platu a jde to lépe než po celé ty roky,“ uzavřela Lenka neblahou vzpomínku.
A jak hospodaří vaše rodina? Vyhovuje vám zvolený model nebo byste třeba do budoucna rádi něco změnili?
KAM DÁL: Charismatický Jiří Adamíra až do smrti miloval ženu, která se za něj nechtěla provdat
