Kauza první: Babiš a Kundera
Milan Kundera, nejvýznamnější český spisovatel současnosti, se ve Francii setkal s Andrejem Babišem. Premiér na tuto událost několikrát upozornil na svém facebookovém účtu. Napsal, že se manželé Kunderovi výhradně nenechají fotografovat, proto se v restauraci, kde s Milanem Kunderou a jeho ženou Věrou jedl, vyfotografoval sám.
Poté se rozepsal o tom, jak neocenitelný zážitek to pro něj byl. Ve svém příspěvku mimo jiné zmínil, že do desítek jazyků bylo přeloženo 17 Kunderových románů. Premiér si před svým "životním zážitkem" patrně ani nebyl schopen otevřít wikipedii. Pokud by tak udělal, zjistil by, že Kundera 17 románů rozhodně nenapsal. Napsal jich 10, jednu sbírku povídek, tři sbírky poezie a tři dramata.
To, že Andrej Babiš překrucuje fakta, je dlouhodobě známá věc. Tento případ navíc není tolik zarážející, protože Babišovi z něj neplyne žádný přímý zisk ani prospěch. Přesto je skutečnost, že český premiér nezná rozdíl mezi románem, básnickou sbírkou a divadelní hrou, smutný.
Na Babišově schůzce s českým romanopiscem mě však více zarazila jiná věc. Proč se Milan Kundera, který žije dlouhodobě takřka v ústraní, setkal zrovna s Babišem? Přiznám se, že nevím. Pařížské setkání je mi prozatím záhadou. Přesto se nad ním neustále zamýšlím. Především vzhledem k obdivu ke Kunderovu dílu.
Moc rád bych v dohledné době napsal o tom, že Kundera si s Babišem nenotuje. Moc rád bych našel argument či důkaz, díky kterému bych takový článek napsat mohl. Cítím totiž, že se u nás po letech opět zvedá protikunderovská nálada. Nevím samozřejmě, zda s článkem, který tyto nálady usměrní, někdo vyrukuje. Nevím totiž, jaké byly okolnosti pařížského setkání. Přesto doufám, že to brzy bude možné. Ještě více než protikunderovská nálada mi totiž vadí, že Babiš používá jméno mého oblíbeného spisovatele v rámci vlastní propagace.
Kauza druhá: Karel Gott
Druhá událost, která mě v poslední době zarazila, se týká Karla Gotta. Ten se v rozhovoru pro Dvojku Českého rozhlasu dlouze rozpovídal o tom, že nás v osmašedesátém neobsadil pouze Sovětský svaz. Sovětskému svazu podle Karla Gotta výrazně pomohly Spojené státy americké. Svůj konspirační příspěvek Gott ukončuje postesknutím. Mrzí ho, že jsme si po sametové revoluci vážili více vracejících se emigrantů než jeho.
Něco takového je podle mě téměř drzost. Gott byl jednou z hlavních postav takzvané anticharty. Režimního seskupení namířenému proti signatářům Charty 77, mezi nimiž byl například Václav Havel. Jako takový si však Gott nenesl po sametové revoluci takřka žádné následky. Lidé ho za jeho politické postoje neodsuzují. Nechci tvrdit, že bychom Zlatého slavíka měli zavrhnout. Gott je profesionál, který je populární během dvou protichůdných režimů. A svým fanouškům dovede i v pokročilém věku poskytnou to, co chtějí.
Když se však Gott takto vášnivě rozpovídá a znehodnocuje odkaz těch, kteří emigrovali a museli se nesnadně protloukat v zahraničí, vyjádřit se musím. Komentář ke Gottovu rozhovoru si budete moct přečíst již zítra.
A nakonec Ledecká
Událostí, které lidem dlouho zůstávají v hlavě, je mnoho. A nemusejí se týkat jen kultury nebo politiky. A rozhodně ne všechny vyvolávají rozpaky či zlost. Co třeba takové olympijské hry a dvakrát zlatá Ester Ledecká?
Novinář se může vyjádřit k oběma typům událostí. Může veřejně vyjadřovat svůj obdiv či podporu, může se pokoušet přimět čtenáře, aby se na věci nedívali jednorozměrně. Samozřejmě s ohledem na dostupná fakta a na etiku. V dnešní době je to zvlášť třeba. Budu doufat, že se situace s pařížským setkáním Kundery a Babiše brzy vyjasní. Budu sledovat články jiných novinářů, kteří se ke kauze vyjádří. Pokud je totiž někdo, kdo by do situace mohl vnést trochu světla, jsou to novináři. Od Babiše něco takového asi očekávat nemůžeme.
