Zeman dohrál. A tak jako každý dobrý hudebník, který je zároveň prezidentem, vzal svou hůl a s hrdostí odešel.
Tu noc spal klidným spánkem lidmi milovaného prezidenta naposledy.
Druhý den ráno se vzbudil v horečkách. Věrný Ovčáček mu přikládal obklady na rozpálené čelo a dokola se ptal, co se děje. "Hrát... hrát," šeptal Zeman, na víc se nezmohl. Jen když se mluvčí zaměřil na prezidentovy prsty, všiml si, že se nepřirozeně kroutí, jako by tloukly do kláves.
Když Zeman trpěl šest dnů, řekl si mluvčí, že už toho bylo příliš. Sedmého dne rozhrnul se slovy "Budiž světlo!" závěsy v prezidentově ložnici. Prezident malátně otevřel oči a už by opět propadl trudnomyslnosti, kdyby si nevšiml nádherného nástroje stojícího uprostřed místnosti. Piano! Krásné nové piano!
Prezident ihned zasedl a hrál a hrál.
Mimořádný talent
Od té doby už se nevěnoval svému úřadu. Šestnáct hodin denně pilně trénoval, pauzy si dělal pouze ve chvíli, kdy mu Ovčáček donesl snídani, svačinu, oběd, svačinu, večeři, druhou večeři či zaslouženou cigaretku.
Prezidentův talent byl zprvu shledáván pozoruhodným, později mimořádným a za pár týdnů už se na trénujícího státníka jezdili dívat největší hudebníci našeho času – tedy ti, které Zeman dříve vyznamenal. Přijel Michal David, přijela Helena Vondráčková, přijel Zdeněk Troška, který sice není hudebník, ale uměleckou autoritou určitě je.
Všichni sledovali, jak prezident dokola přehrává Chopina, Liszta a Beethovena, všichni se shodli na tom, že je Zeman mimořádným hráčem, ale jen Michal David dostal ten skvělý nápad a vyzval prezidenta, aby se k němu připojil na jeho pozítří startujícím turné.
Byť si Zeman uvědomoval, že Davidova hudba je odlišná od Mozarta či Haydna, kteří byli jeho srdci nejbližší, nabídku pochopitelně přijal, neboť "Michal David baví miliony lidí, a kdo to neuzná, je hlupák".
Místo piana keyboard
Bylo pár hodin před prvním koncertem. O prezidentovo pohodlí se tak jako vždy staral Jiří Ovčáček. Ten byl sice nejprve trochu rozmrzelý, protože hrál podle vlastního mínění dost dobře na flétničku a Michal David jej na rozdíl od jeho oblíbeného prezidenta na své turné nepozval. Přesto se Ovčáček brzy uklidnil, když si vzpomněl, že jeho život je oproti životu pana prezidenta nicotný. Pak vrhl všechny své síly na to, aby prezidentovi před prvním koncertem dopřál všechen komfort, jakého se Zemanovi mohlo dostat. A Zeman byl klidný až do chvíle, kdy k němu přišel Davidův manažer a oznámil mu, že nebude hrát na piano, nýbrž na Davidovo oblíbené keyboard piano.
Prezidentova nervozita se ještě zvýšila, když se mu slavný keyboard dostal do rukou. Jakmile si zkusil přehrát Mozartovu Malou noční hudbu, zjistil, že klávesy se vůbec nechovají tak, jak byl dosud zvyklý. Když udeřil do jedné klávesy, ozval se zvuk helikoptéry, když do jiné, ozvalo se mečení, když do třetí, ozval se sám Michal David se slovy "Nonstop, já chci žít nonstop!"
"Ne," řekl Zeman, "do toho nejdu. To není hudba. To je děs."
"Ale pane prezidente," napomenul Zemana vedle stojící Ovčáček. "To je hudba. Nezapomeňte na slova velkého muže, kterého osobně znám a dodnes obdivuji. Je to hudba, která baví miliony lidí, a kdo by neuznal její kvality, je hlupák. Víte, pane prezidente, kdo tohle řekl?"
Zeman ztěžka polknul. "To jsem byl já."
"Tak vidíte," odpověděl Ovčáček. "Tak běžte, pane prezidente, běžte a hrajte, jako bych hrál já, kdybyste vy seděl v první řadě."
A Zeman šel. Hrál a hrál tak dobře a měl tak mimořádný úspěch, že si nově zvyklý Zeman-David Band objednal Kim Čong-un. Kapela měla hrát vždy, když bude státník slavit narozeniny. A protože Kim Čong-un rozhodl, že odteď bude v Severní Koreji každý den 8. lednem, kdy si celá Korea připomíná slavný den diktátorova narození, nově vzniklá kapela se do Koreje přestěhovala. A s nimi samozřejmě také Ovčáček.
