Na světě jsou lidé, kteří se pro některé věci prostě narodí. Josef Váňa podle svých slov již od dětství osedlal všechna zvířata, která mu to umožnila. To úplně první bylo v pouhých pěti letech překvapivě prase. Následovaly kozy, krávy, až v 16 letech se setkal s pořádným jezdeckým koněm.
Jako chlapec vyrůstal na vesnici na Valašsku, kde se s koňmi pracovalo jen v lese a na polích. Poprvé si však na koně sedl za odměnu. Sedlák ho posadil za chomout, protože poctivě odháněl mouchy od chladnokrevných koní. Byť už se u něj touha sedět v sedle objevovala velmi brzy, dostihy začal jezdit až ve 29 letech. O to déle vydržel na vrcholu. Jeho úspěchy jsou nedostižné a z Josefa Váni se stala živoucí legenda.
Milovník adrenalinu
Předtím, než Josef Váňa svoje jméno spojil s dostihy, vystřídal hned několik různých a pestrých profesí, včetně sportovních disciplín. Jeden jmenovatel byl však pro všechny stejný - adrenalin. Hlavně v momentě, kdy se stal členem Horské služby a aktivně jezdil vysokohorské sjezdy na lyžích.
V minulosti však pracoval také jako pomocný dělník na stavbě televizního vysílače Praděd, jako strojník lyžařského vleku a vedoucí lyžařského střediska. Začínal však jako chovatel a ošetřovatel koní v Tlumačově nedaleko Zlína. Se závoděním na koních začal ve 29 letech. Ostatní v jeho věku končili a on byl na startu veleúspěšné kariéry.
Údajně musel radikálně srazit svoji váhu, aby mohl být konkurenceschopný. Nemožné se tak stalo realitou a zrodila se hvězda této disciplíny. Nebylo by však žokeje bez koně…
Legendární Železník
Úspěšná kariéra v sedle je spojena hlavně s Velkou pardubickou. Tu vyhrál osmkrát, což se nikomu jinému nikdy nepodařilo. Poprvé se závodu zúčastnil v roce 1985 - tehdy ještě s koněm Paramonem. Skončil na druhém místě a jak se sám v rozhovoru přiznal, že kdyby neotálel se znovunasednutím, vyhrál by.
První vítězství si však připsal již o dva roky později. Tehdy však seděl v sedle legendárního Železníka. Ten jako jediný kůň dokázal Velkou pardubickou vyhrát rovnou čtyřikrát a vždy s Josefem Váňou. Pravděpodobně nejlegendárnější vítězství si spolu připsali v roce 1991, kdy dokázali závod dokončit jako první, přestože je postihl pád.
Páté vítězství si připsal v sedle koně Vronského a další slavné výhry už absolvoval s koněm Tiumenem. Tehdy se jednalo o překvapivé a fascinují výhry, protože Váňa porážel soupeře bez ohledu na svůj věk. To však není vše.
Váňa si ve svém oboru získal obdiv díky tuhému kořínku. Sám tvrdí, že není kost v těle, kterou by neměl zlomenou. V roce 1994 v Německu přišlo nejvážnější zranění, kdy spadl na jedné překážce a přitom na něj hřbetem dopadl kůň jiného závodníka.
Váňa utrpěl vážný otřes mozku, mnohačetné zlomeniny žeber a pánve, zhmožděninu hrudníku a levá plíce byla místy utržená. Už během převozu do nemocnice prožil klinickou smrt po zástavě srdce. Lékaři mu nedávali velké šance, ale on už dva dny po návratu z nemocnice seděl v sedle koně Matia Mou.
Muž z kamene
Maličký muž štíhlé postavy křehce jen vypadá. Velkého dojetí a sentimentu se z jeho úst nedočkáte. Fyzicky odolný a emociálně obrněný Josef Váňa se vůbec nezdráhá ochutnat koňský salám.
Sám však jako hlavní hledisko úspěchu vnímá spojením duší koně a jezdce. O tom, že je kůň někdy vhodný na porážku a následně použit klidně jako strava, nikterak nepochybuje. Váňa je nekompromisní a bez sentimentu. Politicky aktivní Váňa se může pochlubit Medailí za zásluhy, kterou dostal v roce 2009. Na svém kontě má hned deset vítězství ve Velké pardubické i jako trenér.
