Jeho život připomíná film o Forrestu Gumpovi nebo snad příběhy barona Prášila. Všude byl, všechny znal, každý jej buď obdivoval, nebo nenáviděl. Giacomo Casanova skutečně dokázal prakticky nemožné, když se dostal do nejvyšších vrstev společnosti téměř v každé z mnoha zemí, kam na svých – často vyhnaneckých – cestách zavítal. Ne, Giacomo Casanova nebyl jen milovník, byl to významný a téměř všehoschopný muž, kterého znala celá Evropa. Přesto zemřel jako smutný knihovník na českém Duchcově…
Svoji pověst sám pěstoval
Casanova, tedy celým jménem Giacomo Girolamo Casanova, je dodnes synonymem pro muže, který – jak se říká – nenechá projít žádnou sukni bez povšimnutí. Zdá se, že nebyl na světě žádný další muž s takovou pověstí svůdníka a záletníka, jako byl právě tento benátský spisovatel, učenec, samozvaný politik, ale také intrikán a nakonec i špión. Pravděpodobně je to ale také tím, že jako mistr pera dokázal svůj život dokonale a hlavně barvitě popsat v životopisu nazvaném Dějiny mého života. O vlastní popularitu se tak vlastně postaral sám. A kdo ví, nakolik si nejen svoje milostná dobrodružství ještě přibarvil. Faktem je, že při vyslovení jména Casanova i po třech století dobře víme, jakou povahu si představit.
Ctihodný pan Casanova? Ani náhodou!
Málokdo ale ví, že nebýt náhody, nemuseli bychom dnes o jeho jméně vůbec vědět. V mládí měl totiž, spíš omylem, nakročeno k docela jinému, mnohem klidnějšímu a – alespoň navenek – ctnostnějšímu životu církevního hodnostáře. Některé zdroje, včetně Casanovy samotného, naznačují, že jeho matka nebyla svému muži tak docela věrná a Giacomovým otcem tak mohl být člen benátské šlechty z rodu Grimaniů. Snad proto také byla mladému a v dětství spíše nemocnému než zdravému chlapci určena dráha učence.
Dobrý základ do života
Rodiče (ať již byl otcem kdokoliv) nechali mladého Casanovu vystudovat hned několik oborů. Kromě lékařství a filozofie to bylo také právo. Dostalo se mu dokonce církevního vzdělání. Podle toho, co o něm dnes tušíme, je těžko představitelné, že to v téhle oblasti dotáhl až k nižšímu svěcení, a pokud by osud nakonec nerozhodl jinak, mohli se s ním setkávat věřící spíše v kostele na mši, než aby se věnoval milostným pletkám a vyhledával jakoukoliv lidskou rozkoš.
Sváděl i svoje spolužáky
Giacomo se ale o svoji pozdější pověst staral už v semináři, odkud byl poměrně brzy vyloučen pro nemravné chování. K hříchu prý sváděl dokonce svoje spolužáky. Ostatně není pravděpodobné, že by se se svojí povahou v kněžském hábitu cítil dobře. Raději cestoval po světě, spřádal intriky, nechával se uvádět do té nejzámožnější a nejvznešenější společnosti v každé zemi, kterou navštívil. Jak se mu to dařilo? Své udělalo neodolatelné kouzlo jeho osobnosti, ale také nevšední znalosti a rozhled, schopnost komunikovat a bezbřehá vynalézavost. Tu osvědčil třeba při svém pobytu ve Francii, kde se mu podle všeho podařilo zachránit státní pokladnu před velkými problémy.
Nechtějí platit? Nechte je hazardovat...
Jak přimět Francouze, aby odváděli poplatky do státní kasy, a to pokud možno dobrovolně a v dostatečných částkách? Jestliže si s tím nedokázal poradit nikdo jiný, pro Casanovu to takový problém nebyl. Založil a zavedl národní loterii a problém byl vyřešen. Lidé se vrhli na hazard a pokladna se plnila. Jednoduché, účelné, z dnešního pohledu špatné, ale tehdy geniální řešení.
Mohl být politikem světového formátu
Podíváme-li se na jeho schopnosti a možnosti z jiného úhlu pohledu, je vlastně škoda, že si značnou část svých možných úspěchů kazil zálety a milostnými dobrodružstvími, kterými se navíc netajil. I když žil život ne nepodobný dalším mužům z vyšších kruhů, jeho otevřenost a upřímnost v tomto ohledu mu přinášela pověst, která jej občas přivedla na výsluní, jindy pro změnu za mříže, případně jej přinutila narychlo opustit zemi, kde právě pobýval. Nebýt takových výstřelků, mohl se stát jedním z nejváženějších mužů Evropy své doby. Na druhou stranu bychom si dnes nemohli, alespoň ve fantazii, přehrávat jeho příběhy popsané v životopisu, který je možná nadnesený, nebo v něm naopak není zdaleka všechno, co tento milovník ve svém životě prožil.
Smutný konec všehoschopného muže
Ke konci života se na svých cestách – a byla to dokonce jeho cesta poslední – dostal také až do Čech, na zámek Duchcov, kde dostal místo knihovníka. Pro muže zvyklého pohybovat se ve vybrané společnosti v obležení vznešených dam, které usilovaly o jeho přízeň, to musel být velmi smutný konec života. Pustil se tedy alespoň do sepisování autobiografie, z níž by se mohli učit i ti nejpilnější záletníci – a vlastně i politici dnešní doby. Své dílo stihl dokončit, ale zanedlouho jej zastihla smrt. Evropskému milovníkovi bylo tehdy třiasedmdesát let a jen málokdo by hádal, jak pestrou minulost měl za sebou. Jeho hrob postupem času upadl v zapomnění a dnes se můžeme jen domnívat, kde vlastně odpočívá. Je to jen další důkaz toho, jak pomíjivý je skutečný život a o co trvalejší jsou příběhy, které na světě prožíváme.
Zdroj: dvojka.rozhlas, wikipedie, vltava.rozhlas
KAM DÁL: Tělo mrtvé jeptišky se po smrti nerozkládá. Zázrak vyvolal senzaci mezi poutníky.
