Historikové odhadují, že vojáci Rudé armády znásilnili během posledního roku války více než dva miliony německých žen. Hlučínsko patřilo až do první republiky Prusku, a proto bylo v říjnu 1939 připojeno přímo k třetí říši. Tím obyvatelé získali německé občanství a muži rukovali do wehrmachtu. A to i přesto, že se na Hlučínsku mluvilo převážně česky s moravským dialektem. Pro rudoarmějce šlo ale nepřátelské území, nerozlišovali původ obyvatel. Němce a Němky prostě nenáviděli a podle toho se k nim také chovali. Některým znásilněním přihlížely děti, dalším rodinní příslušníci.
Děvuchy, utěkajte!
„Během přechodu fronty se děly strašné věci. Sedm vojáků naráz znásilnilo tři ženské. Neměly jsme obranu, všichni muži byli na vojně. A měly jsme strach, takže jsme nemohly nikoho bránit. Jen pánbůh nás chránil. ‚Děvuchy, utěkajtě! Utěkajtě!’ Jenže kam? No tak jsme letěly na cestu. Ale kdokoliv nás mohl chytit,“ vzpomínala pro Paměť národa Gabriela Hluchníková z Dolního Benešova.
Kolik nenávisti a zla se tehdy v lidech během Velké vlastenecké války (1941–1945), jak konflikt nazýval tehdejší sovětský tisk, skrývalo, velmi dobře popisuje Světlana Alexijevičová v knize Válka nemá ženskou tvář: „Útočíme na první německý vesnice. Jsme mladý a silný. Čtyři roky bez bab. Ve sklepech tam bylo víno a plno jídla. Chytali jsme německý děvčata a… Deset vojáků znásilňovalo jednu holku. Ženských tam bylo málo, obyvatelstvo před sovětskou armádou prchalo, tak jsme se spokojili s úplnými holčičkami. Bylo jim tak dvanáct, třináct. Když plakaly, bili jsme je a ucpávali jim pusy. Je to bolelo a nám to bylo k smíchu. Dodneška nepochopím, jak jsem mohl… Chlapec z intelektuálské rodiny. Ale bylo to tak.”
O masovém znásilňování mluví také kniha Pád Berlína autora Antonyho Beevora. Podle něj jde o tíhu psychologických rozporů, které lze dnes zpětně jen velmi těžce analyzovat.
Potratová politika německé říše
Znásilnění své matky a třináctileté sestry sovětskými vojáky přihlížel i Hans-Dieter Haim, tehdy jako sedmiletý chlapec. Ten popsal, že právě v ten moment přestala pro jeho sestru mužská část obyvatelstva existovat. Některé ženy znásilnili když okopávaly řepu. Další, když jim šly z dobré vůle uvařit kávu v úkrytu, kde chtěly přečkat konec války.
Některé však otěhotněly. Už tehdy měla německá říše svou potratovou politiku, která dbala na „tvorbu“ čisté árijské populace. Pokud byla žena „rasově méněcenná“, měla velkou šanci, že se potratu dočká. U árijky to bylo takřka nemožné. Změnilo se to v roce 1945, kdy se dveře kliniky otevřely všem znásilněným. Už jim postačilo jen místopřísežné prohlášení, že plod je výsledkem hrůzného činu.
Zákon, který zakazuje lhát
Jenže problém nastal, když ruští vojáci všechno odvezli. A tak byly pro některé ženy potraty opět složitě dostupné. Pro Paměť národa vzpomínala také Marie Jahodková, která je „výsledkem“ zplození se sovětským vojákem. Její mamince přiložil voják, kterému snad nebylo ještě ani osmnáct let, pistoli ke krku a znásilnil ji. Už dvě děti měla, a tak chtěla na potrat. Ale náčiní chybělo. Buďte ráda, říkal jí doktor. Některé ženské jsou nakažené a vy budete mít zdravé dítě. Do rodného listu pak chtěla napsat, že otec je neznámý ruský voják, to však nebylo možné z politických důvodů. Marie tam tak měla „otec neznámý“.
Dodnes je v Rusku chování rudoarmějců na konci války velké tabu. V roce 2014 schválil ruský parlament zákon proti rehabilitaci nacismu, čímž kriminalizoval popírání zločinů nacismu. Zároveň však postihuje šíření záměrně nepravdivých informací o konání SSSR během druhé světové války. Kniha Světlany Alexijevičové prošla tolikrát cenzurou, že se část o masovém znásilňování žen dostala do publikace až v roce 2002. Antony Beevor byl v Rusku označen za autora, který je poplatný nacistické propagandě.
Rusko není jediné
Císařské Japonsko si během svých dobyvačných válek v Číně a jihovýchodní Asii udělalo sexuální otrokyně z desetitisíců mladých žen. Jejich úkolem bylo uspokojovat vojáky a námořníky japonské armády. Dlouho se o tomto zločinu druhé světové války vůbec nemluvilo, ženy se styděly. První výpovědi se objevily až v 80. letech minulého století.
Jak se dnes učí o válce v Německu?
Dnes se v německých školách učí druhá světová válka velmi objektivně s důrazem na takovou znalost historie, která zamezí jejímu opakování. Děti čtou Deník Anny Frankové či Mein Kampf Adolfa Hitlera, učí se rozeznávat propagandu, navštěvují koncentrační tábory. Učí se nerozlišovat podle místa původu. To je rozdíl oproti Rusku, kde byste našli o pražském jaru v učebnicích sotva pár řádků. Někteří z ruských studentů ve videu Jiřího Burýška, který natáčí videa s názvem Jirka vysvětluje věci, přiznali, že dokud nepřišli do Česka, vůbec nevěděli, co se roku 1968 dělo. Burýšek to vysvětloval tím, že má Rusko takových okupačních ataků v historii tolik, že se jim zkrátka ve studiu nevěnuje jednotlivě. Nepochybně zde má svůj význam také snaha ovlivnit ruskou veřejnost ve smýšlení o vládnoucích složkách.
Zdroj: Paměť národa, padesatprocent.cz, wikipedia.org, novinky.cz
KAM DÁL: Ani na Ukrajině se Rusové nechovají dle pravidel. Občas ale dostanou ochutnat vlastní medicínu.
