Smrt některých významných osobností historie byla skutečně velmi nešťastná. Věděli jste například, že vás může nepřítel zabít i poté, co jste mu vzali život a jeho hlavu si vítězoslavně připnuli k nohám? Ano, i tohle se stalo.
„Zakousla“ ho hlava bez těla
Hrůzostrašný vojevůdce Vikingů Sigurd Eysteinsson se stal pravděpodobně jediným člověkem v historii, kterého „zakousla“ hlava bez těla. Během dobývání severního Skotska Nory se na konci 9. století stal hrabětem z Orknejí. Jeho agresivní válčení mu vyneslo označení „Sigurd Mocný“, ale jedno z jeho nejkrutějších vítězství se ukázalo být také posledním. Sigurd měl spor se šlechticem s přezdívkou Bucktoothed (Ozubený) a oba se dohodli, že to vyřeší střetem čtyřiceti mužů proti čtyřiceti.
Viking však podváděl, na bojiště si přivedl dvojnásobný počet válečníků. Sigurd vyhrál, dnes bychom řekli v „suchém triku“, a nebohému Skotovi usekl hlavu, kterou si následně připevnil k sedlu jako trofej. Když triumfálně odjížděl pryč, Sigurd se nohou škrábl o jeden ze zubů vyčnívajících z uříznuté hlavy. Rána se infikovala a Sigurd zemřel – možná jediný vojevůdce v historii, kterého zabil někdo, koho předtím porazil.
Smrt hrochem
Menes, považovaný za úplně prvního faraona, měl působivý životopis i podle měřítek svých kolegů vládců. Kromě toho, že se mu asi před 5 000 lety připisovalo sjednocení Egypta, prý popularizoval používání papyru a jednou unikl smečce běsnících psů tím, že jel na krokodýlovi přes jezero jako na surfovém prkně (OK, tohle byla pravděpodobně jen legenda, ale my tomu chceme věřit).
Vůdce takového rozsahu si zasloužil galantní, hrdinskou nebo epickou smrt. Místo toho byl – podle egyptského kněze a kronikáře Manetha – zabit rozzuřeným hrochem. No, takže tak. To byl konec muže, který založil Egypt.
Vražedná hudba
Možná není známý jako Bach a Händel, ale Jean-Baptiste Lully byl významný barokní skladatel, který se proslavil operami a duchovní hudbou. Bohužel hudba také znamenala jeho zkázu. Při dirigování představení v roce 1687 udržoval rytmus tím, že bouchal o podlahu dřevěnou holí (ekvivalent dnešních dirigentských taktovek).
Náhodou se udeřil do vlastní nohy takovou silou, že ránu postihla gangréna. Lully odmítl amputaci končetiny, protože miloval tanec. Gangréna se zhoršila a dirigent zemřel. Je ironií, že koncert, který v inkriminovaný den dirigoval, byl napsán na oslavu nedávného zotavení krále Ludvíka XIV.
Sama sebe upálila
Rakouskou arcivévodkyni Mathildu v roce 1867 nezabilo kouření, ale samotná cigareta. Osmnáctiletá aristokratka se měla provdat za následníka italského trůnu. Její zářivá budoucnost však skončila katastrofou, když se jednoho červnového večera rozhodla zakouřit si v paláci Hetzendorf ve Vídni.
Arcivévodkyně totiž uslyšela kroky svého otce, který jí kouření zakázal, a rychle schovala cigaretu za zády. Hořící špička se dotkla ozdobných gázových šatů, které měla na sobě, a zapálila je. Plamen se proměnil v doslova ohnivou kouli, která Mathildu „objala“. Uhořela tak přímo před zraky své rodiny.
Smrt důkazem v soudní síni
Právník, člen americké Sněmovny reprezentantů a prominentní politická osobnost během americké občanské války (zuřivý zastánce Jihu), to byl Clement Vallandigham. Lidé si ho však pamatují hlavně kvůli jeho netradiční smrti. V roce 1871 se ujal případu obžalovaného, který byl obviněn ze zabití kohosi v barové rvačce. Vallandigham měl v úmyslu dokázat, že se oběť ve skutečnosti omylem zastřelila, když vytahovala pistoli z kapsy.
Zatímco při snídani probíral strategii s kolegou právníkem, rozhodl se Vallandigham událost zopakovat s použitím údajně nenabité zbraně přímo u soudu. Až na to, že pistole byla skutečně nabitá, a když zmáčkl spoušť, střelil se do břicha. Vallandigham zemřel následující den, když se rána infikovala. Ale jeho originální demonstrace důkazu alespoň zprostila jeho klienta viny.
Zdroje: history.co.uk, billofrightsinstitute.org, britannica.com
KAM DÁL: Špatně mu diagnostikovali rakovinu. Albert dostal obrovskou dávku radiace, aniž by o tom věděl.
