Tisíce mladých mužů zemřelo během základní vojenské služby v Československé lidové armádě. Stovky tisíc lidí komunisté uvěznili z politických důvodů, některé popravili, další tisíce skončilo v lágrech, Čechoslováci umírali na hranicích při pokusu dostat se do svobodného světa atd. Není mnoho pozitivních věcí, které po sobě zrůdný režim zanechal.
Strejda uprchl do západního Německa
Vzpomínky na základní vojenskou službu za socialismu jsou často rozporuplné. Někdo by na dva roky v „zeleném“ nejraději zapomněl, pro jiné to byl čas pohody, a dokonce i prosperity. Milan Bouček je někde mezi těmito názory.
„Byl jsem na vojně v letech 1983–1985. Původně jsem narukoval do poddůstojnické školy, ale po 14 dnech zjistili, že jsem politicky nespolehlivý, protože tři měsíce před mým nástupem utekl můj strejda do západního Německa. A tak mě převeleli k útvaru v Orlických horách. Zde jsem ‚vydržel‘ celý zbytek vojny,“ uvádí pro Čtidoma.cz.
Nikdo mě nedržel za ručičku
Pokud má říct jednu věc, kterou mu vojna dala, tak samostatnost. „Naučil jsem se o sebe starat. Asi bych se to naučil i v civilu, ale tady jsem neměl na vybranou. Nikdo mě nedržel za ručičku. Poznal jsem spoustu zajímavých kluků a musel udělat mnoho rozhodnutí. Asi se mnou nebudou všichni souhlasit, ale já zkušenosti z tohoto období využil ve svém dalším životě. A vlastně je využívám dodnes.“
Milan Bouček by vojenskou službu doporučil i dnešním mladým lidem. „Víte, jaká je dnes doba. Válečný konflikt je na spadnutí. Mám syna, kterému je 25 let. Studuje a zbraně zná samozřejmě jen z videoher. Mně je 60 a myslím, že kdyby nedej bože k něčemu došlo, tak mám větší šanci přežít než on. A to mě děsí. Neříkám, že vojna byla bůh ví jaká. Ale alespoň vím, jak se drží samopal.“
První půlrok šikana
Pan Bouček má o čtyři roky staršího bratra, od něj měl hodně informací o tom, jak to na vojně chodí. „Bál jsem se, že to nezvládnu. Přestože jsem hrál fotbal za dorost, neměl jsem dobrou fyzičku. A tak asi rok před odchodem na vojnu jsem začal pravidelně běhat u nás do lesa a každý den jsem se snažil doběhnout trochu dál. Když jsem nakonec dokázal uběhnout cca 6 kilometrů v kuse, považoval jsem to za velký úspěch.“
Své zážitky z vojny popsal jako „střední“. První půlrok šikana, ale když přišli noví „bažanti“, bylo to vlastně jen o čekání na civil. „Jako bažant jste musel mít k dispozici cigarety, něco k jídlu a něco k pití. Abyste měl klid. A protože jsem měl na starosti úklid ložnice (rajón), kde nás spalo čtrnáct, každou sobotu jsem převlékal spacáky a uklízel podlahu. ‚Odměnou‘ mi byly vratné lahve od limonád, které se starším vojákům nechtělo vracet do Army,“ vzpomíná Milan Bouček pro Čtidoma.cz.
Na to špatné zapomenete
V té době se lahve zálohovaly částkou 1 koruna a vždycky jich pár našel. „A protože cigarety stály v té době 4 koruny, šťáva 3 koruny, chleba jsem měl z jídelny a sádlo mi posílala maminka, tak jsem neměl problém. Prostě jsem pochopil, jak přežít začátek vojny bez větší újmy a ani mě to moc nestálo,“ usmívá se.
O panu Boučkovi se asi nedá říct, že by každý den nostalgicky vzpomínal na to, jak úžasné to na vojně bylo. Na druhou stranu ví, že když se potkají dva chlapi podobného věku, kteří zažili totalitní dobu, tak rozhovor vždy sklouzne na téma vojna. „Vždy je o čem povídat. Na to špatné zapomenete a vzpomínáte na to dobré. Ale to už někdo řekl přede mnou,“ doplnil Milan Bouček pro Čtidoma.cz.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Pohřební rituály slonů jsou neuvěřitelně propracované. Hlavně když jde o mláďata.
