Hodně mladých mužů stálo před rozhodnutím, zda jít „dobrovolně“ dva roky sloužit socialistické vlasti, či zažádat o odklad, nebo dokonce zkusit modrou knížku. „Bylo mi devatenáct, dostal jsem odklad. Ale najednou mi něco říkalo, ať na vojnu jdu a mám to za sebou. Využil jsem maminku při cestě za nákupy, aby zašla na vojenskou správu a zeptala se, jestli mohu odklad zrušit. Přinesla mi povolávací rozkaz, který asi někdo vrátil, protože měl vygumované původně napsané jméno a místo něj bylo vepsáno moje,“ vzpomíná pro Čtidoma.cz pamětník, který si přál své zážitky zveřejnit pod přezdívkou Pepa Cikán, tak ho prý kluci znali.
Slováci to asi mají v sobě
Během pár dní už odevzdal občanský průkaz a nasedl na vlak do Příbrami. „V kasárnech Balounka nás po prezentaci naložili do náklaďáků a převezli do nedalekého vojenského cvičiště u Obecnice. Vysvléknutí z civilu, ostříhání vlasů, vyfasování oblečení a výstroje, zabalení civilu do balíčku s adresou maminky, nástup na jídlo. Vše probíhalo velmi rychle. Jediné, co si pamatuji, je, jak večer uléhám na kavalec, slzy se mi tlačí do očí a v duchu si říkám, že 730 dní nemohu vydržet.“
Přijímač trval čtyři týdny, měl rekruty prověřit po fyzické stránce. Buzerace poddůstojníků pak měla za cíl připravit brance na vojenský život. „Po fyzické stránce jsem neměl žádné problémy, byl jsem z civilu trénovaný. Jasně že tam byla asi třetina kluků, kteří velmi trpěli, byli prostě slabí. Buzeraci zajišťoval kluk ze Slovenska s hodností desátník. Také později jsme měli Slováka, který se rovněž snažil o buzeraci. Z vyprávění ostatních kluků z jiných kasáren vím, že buzeraci prováděli převážně Slováci. Asi mají zafixovaný komplex podřízenosti, ve kterém žili tisíc let,“ myslí si Pepa Cikán.
Měl jsem obrovskou kliku
Každé ráno a večer byl nástup a při tom večerním se rozdávala došlá pošta. Za každý dopis musel voják udělat deset kliků. „Denně mi chodil jeden až tři dopisy od rodiny a od mé holky. Čtyři týdny utekly jako voda a už jsme trénovali na přísahu. To byla slavnostní záležitost, kam mohli přijet rodinní příslušníci a být „pyšní“ na své kluky, kteří budou bránit socialistickou vlast. Já jsem jenom otevřel pusu, nic jsem nepřísahal.”
Další den vojáky rozdělili k různým vojenským útvarům po celé republice, tenkrát samozřejmě i na Slovensko. „Byl jsem přidělen do kasáren ve Stříbře. To jsem ještě netušil, že mám obrovskou kliku a že jedu ke „speciální“ jednotce, vlastně samostatnému útvaru. Když jsme se lépe poznali, tak jsme užasli nad tím, že je nás zhruba polovina z rodin soukromníků, tedy nepřátel státního zřízení. Později jsem zjistil, že celý útvar se skládá z dvaadvaceti vojínů a asi šestadvaceti poddůstojníků, důstojníků a civilních zaměstnanců.“
Pepa Cikán vzpomíná, že spali na kovových vojenských postelích, které se daly naskládat na sebe, a bylo tak možné vytvořit palandy. Na postelích byly vojáky ručně vyrobené slamníky. „Já jsem slamník podědil, byl perfektně tvrdý a všechny hrany měl prošité slabým provázkem. Tím se vytvořila pevná a rovná hrana, která byla důležitá při hodnocení kvality ustlání. Kontrola byla prováděna každé ráno a vše muselo ‚stříhat‘ do pravých úhlů. Skřínky na šaty a osobní věci jsme měli na chodbě a v těch muselo být vše srovnáno do sloupců, kterým se říkalo komínky. Denně se šůrovalo na chodbě a jedenkrát týdně v pokojích. Prkenné podlahy jsme napouštěli hydrovoskem a po zaschnutí leštili kombajnem. To byla bedna, dole opatřená přibitými kartáči, naplněná cihlami a opatřená dřevěnou rukojetí s madlem. Vahou bedny a naším pohybem s ní se docílilo perfektního lesku.“
Desátník Puha ze Slovenska
Nejhorší bylo podle pamětníka poslouchat politické bláboly při politickém školení mužstva, které vedl důstojník s funkcí politruk. „Je ale nutné přiznat, že jsme nikdy nebyli ze ‚získaných‘ znalostí zkoušeni a hodnoceni.“ Ve službě bylo vždy šest strážných, psovod a velitel stráže, který měl hodnost desátníka nebo četaře anebo to byl absík (absolvent vysoké školy). „Nebyli to kluci z našeho přijímače a měli již odsloužený rok vojny.“
Pepa Cikán tvrdí, že tito lidé je nikdy nebuzerovali. „Pouze desátník Puha ze Slovenska se o to několikrát pokusil. Když nás drezíroval v plynových maskách, tak jsme mu nahlas říkali ‚dostaneš do držky, jsi debil, drž hubu‘ a podobně. Dostával z domova zabíjačku a nechával si ji ve skřínce a nikomu nedal ani ochutnat. Dali jsme mu na tlačenku chycenou mrtvou myš. Zhruba po měsíci buzerace zanechal a chtěl se kamarádit.“
Rekonstrukce mlýna nás moc bavila
Střeženým prostorem protékala říčka Úhlavka a celý objekt byl zalesněn, většinou borovicemi. Samozřejmě se sloužilo za každého počasí. „Navíc dozorčí útvaru prováděl několikrát kontrolu, zda vojáci plní služební povinnosti a třeba v noci někde nespí. „Je nutné zdůraznit, že nás ve službě nikdo nebuzeroval. Velitelem útvaru byl major, bývalý fronťák, snad z ruské fronty. Byl tam raněn a kulhal. Proto jsme mu mezi sebou říkali Kulhavý Orfeus.“
Velmi důležitou činností byla rekonstrukce mlýna, který byl cca 200 metrů od střeženého objektu. „Šlo o naše nová kasárna. Ta práce nás opravdu bavila a navíc jsme dostali k pomoci dva kluky z PTP (pomocné technické prapory). Byli zedníci a makali osm až deset hodin denně. Potom měli volno a mohli jít, kam se jim zachtělo. Navíc dostávali mzdu. Nevím sice, jak velkou, ale několikanásobně vyšší, než byl náš žold 75 Kčs měsíčně. U mlýna kdysi bývala i hospoda, a tak jsme si v její verandě udělali ‚tělocvičnu‘. Z plechovek od marmelády jsme si vyrobili činky. Ty plechovky, asi tak na 10 kg marmelády, jsme spojili ocelovou trubkou a vyplnili betonem. Měli jsme i natahovací péra, švihadla, lavičky nebo pingpongový stůl.“
Život mimo kasárna a 10 dní zaražených prdů
Jinak ale prý život mimo kasárna ve Stříbře nebyl nic moc. „Vycházky jsme dostávali tak dvakrát do měsíce, a to od rána do večerky. Ve městě se šlo buď do hospody, anebo do kina. Pokud přijela moje Dana, chodili jsme do hotelu na náměstí anebo do ubytovny u hřiště u řeky. Také jsem během vojny dostal 2× týdenní opušťák a jel jsem domů. Dopravu vlakem platila armáda,“ vysvětloval Pepa Cikán.
„Jednou se podařilo lítačce ze Stříbra, že nás při jedné tancovačce sebrali a odvezli do basy, neměli jsme vycházku. Bylo moc milé, že během jediné hodiny nás museli pustit a naše 805 nás odvezla do mlýna. Kulhavý Orfeus nás šest ‚dezertérů‘ ohodnotil 10 dny zaražených prdů (vycházek). Samozřejmě jsme měli mnoho zážitků, ale ty určitě nevojákům nic neřeknou.“
Pepa Cikán přiznal, že si zpětně na vojnu a všechny kamarády rád vzpomene. „Nebyly to zase úplně ztracené roky. Naučili jsme se samostatnosti, určitému životnímu řádu, sebedůvěře, spolehnutí se na kamarády a také jsme asi zmoudřeli. Rozloučení se přibližovalo, pošta každý den přinesla některému z nás balíček, ve kterém byl civil. Panovala radost smíšená se smutkem a loučili jsme se se slzami v očích, protože jsme tušili, že se už nikdy nesejdeme.“
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Riziko rakoviny se týká i kůže na hlavě, říká profesorka Arenbergerová. Problém jsou i české hory.
