Projevy solidarity Čechů jsou opravdu velké. Lidé nabízejí ubytování, pořádají se sbírky, jednotlivci i skupiny se snaží zapojit a jakkoliv pomoci. Jenže nevidíme před sebou jen "efekt šití roušek", tedy nadšení, které po nějaké době vyprchá? „Dříve nebo později počáteční empatie a solidarita pominou,“ říká Pospěch.
Vydrží lidem jejich zápal pro pomoc uprchlíkům, nebo nás to zase přejde, jako se to stalo s přístupem k covidu?
To je těžké říci. Zdá se, že vlna solidarity s uprchlíky z Ukrajiny je opravdu mimořádná, ale mimořádné bude i množství lidí, kteří budou v souvislosti s útokem na Ukrajinu potřebovat naši pomoc. Myslím si, že klíčové v této věci jsou instituce. Dříve nebo později počáteční empatie a solidarita pominou a potom bude potřeba, aby začaly působit dobře nastavené institucionální mechanismy pomoci a začlenění pro lidi na útěku. Rozhodně ale nechci podceňovat současnou vlnu solidarity a přeji nám, ať nám zájem o svět okolo nás vydrží co nejdéle.
Asi nejde o běžnou situaci, souhlasíte?
Jistě, těžko můžeme říci, že jde o běžnou situaci. Je to situace mimořádná, a po mimořádných událostech se věci často vracejí do normálu. Tak jako třeba po tom vzpomínaném šití roušek. Ale moc rád se budu mýlit a moc rád budu pozorovat, jak se "normál" v Česku posouvá směrem k zájmu o osud druhých.
- sociolog a publicista
- Působí na Masarykově univerzitě
- působil jako odborný asistent na Vídeňské univerzitě a jako hostující výzkumník na Yaleově univerzitě
- primárně se věnuje výzkumu měst, venkova a sociální teorii
Jaké mohou být dopady na společnost, když najednou přijde tolik lidí?
Velké. Jenom pro srovnání - v roce 2015 přišlo do celé Evropy něco málo přes milion lidí – a evropskou politiku téma migrace ochromilo na dlouhá léta dopředu. Když již nyní z Ukrajiny uprchlo více než dva miliony lidí před válkou, dá se očekávat, že pomoc těmto lidem a snaha začlenit je do společnosti budou náročné. Na straně druhé, v současném Česku se definujícím prvkem dobrého občanství stále více stává ekonomický výkon. Řečeno s určitým zjednodušením: je pro nás důležitější, že je někdo pracovitý, než to, odkud pochází. To by našemu soužití s nově příchozími mohlo pomoci.
Žijete dlouhou dobu ve Vídni, liší se nějak postoj rakouské společnosti od té české?
Rozdíly zde jsou. Rakušané samozřejmě nezažili trauma okupace z roku 1968. Na druhé straně je Rakousko neutrální země, ale jeho neutralita byla po druhé světové válce také vynucena tlakem Sovětského svazu a nyní se mohou vracet otázky po smyslu takové neutrality v současném světě.
Z čeho tento váš dojem vychází?
Stavět jej jenom na nesystematickém pozorování a sledování médií je, že v Česku válka vzbudila silnější reakci než v Rakousku. Mimo jiné také proto, že Rakousko má třeba s migrací bohaté zkušenosti. Pro nás je zkušenost s jednorázovou imigrační vlnou nová.
U nás došlo k poměrně razantnímu zavření dezinformačních webů, je to podle vás správný krok?
To je otázka, která se dá řešit na úrovni principů, a to bychom potom dlouho mluvili o svobodě slova a podobných věcech. Nebo se na to můžeme podívat o něco více prakticky - agresivní režim napadl sousední stát a snaží se ohrozit mír v Evropě. My tomuto režimu zakážeme šířit jeho propagandu. To se mi jeví jako srozumitelné a obhajitelné.
KAM DÁL: Nepomáhat Ukrajincům, protože Češi strádají? Jak to vidí europoslanec Zdechovský?
