Zakladatel české národní hudby se věnoval hudbě lidové, ale snažil se do skladeb prosadit i typické lingvistické principy či rytmy tance. Ostatně jeho nejslavnější Má vlast je toho největším důkazem. Dílo pevně spojené s krajinou a historií je bezesporu tím nejlepším, co Smetana vytvořil. Jaký byl život tohoto génia a jak se vypořádával s tragickou hluchotou?
Talent od dětství
Bedřich Smetana byl k hudbě veden již od útlého dětství. V pěti letech začal hrát na klavír a velmi brzy ho otec zasvětil do hry na housle, kterou sám ovládal. Už v šesti letech hrál malý Bedřich na hudební akademii v Litomyšli pro filosofický sbor. Z Litomyšle se rodina přesunula do Jindřichova Hradce, kde sice nevládl tak bohatý kulturní život, ale mohl se důsledněji věnovat výuce na hudební nástroje a také zpěvu.
Smetana však v deseti letech utrpěl nebezpečné zranění, které na jeho tváři zanechalo trvalé následky. Při klukovské hře, které se účastnil, explodovala láhev se střelným prachem a Smetanu zasáhla střepina do pravé tváře. Když se malý chlapec pokoušel ošetřit v místním rybníce, aby se vyhnul trestu, způsobil si v ráně bolestivý zánět, který zasáhl horní a dolní čelist a spánkovou kost. Od této chvíle měl navždy deformovanou tvář a bolesti. Později se vše pokoušel skrývat plnovousem. Na pozdější hluchotu však toto zranění nemělo vliv.
Nechtěný skladatel
Smetana nebyl na začátku své kariéry žádaným tvůrcem, navzdory tomu, že nelenil a byl schopen vytvořit nejedno poctivé hudební dílo dokazující jeho nesporný talent. Tehdejší doba však nebyla připravena. Kromě počátečních neúspěchů v kariéře se musel potýkat také s lidskou tragédií.
Velmi brzy po svatbě se Smetanovi a jeho mladé ženě Kateřině Kolářové narodily čtyři dcery. Šťastné období však skončilo ve chvíli, kdy tři z nich krátce po porodu zemřely. V roce 1856 přišla nabídka z Filharmonické společnosti ve švédském Göteborgu, kde se později stal i ředitelem.
O dva roky později se však stala další osobní tragédie, kdy zemřela jeho žena Kateřina. Její ostatky převezl ze Švédska do Prahy. Byť byl Smetana v Göteborgu finančně dobře zajištěný, srdce ho táhlo zpět do Čech. Probouzelo se v něm vlastenectví, které se promítalo nejen do korespondence s krajánky, ale také do hudby.
Ze Švédska se definitivně vrátil do Prahy v roce 1861, kdy usoudil, že politické poměry se zásadně uvolňují. Mohl se tak naplno vrhnout do společenského života, kde si musel tvrdě vybojovat místo na slunci. Do Prahy se totiž vracel jako zcela neznámý.
Konec života prožil v bolestech
Smetanův génius nakonec vyšel najevo. Smetana na několika významných operách a hudebních skladbách dokázal, že patří mezi největší žijící hudební skladatele. Život se Smetanovi začal zásadně komplikovat až ve chvíli, kdy se naplno projevily jeho zdravotní neduhy. Nejprve trpěl nepříjemnými vyrážkami, později nesnesitelnou bolestí močového měchýře a častými krčními katary, závratěmi a zvracením.
Vše mělo samozřejmě vliv na jeho práci. Při jednom z katarů dokonce začal vnímat zvukové halucinace, které vedly k trvalému zalehnutí ucha a ztrátě rovnováhy. Nepomohla ani léčba. Smetana ohluchl nejprve na pravé ucho, později zcela náhle i na levé ucho.
To samozřejmě vedlo k velkým problémům v souvislosti s potenciálními výdělky. Nemohl už se naplno věnovat svým povinnostem skladatele, a tak rezignoval na všechny své funkce. Autorské příjmy byly v té době velmi nízké a nepravidelné. Smetana se ocitl ve finanční nouzi. Nakonec byl „zachráněn“ čestným gestem divadelního družstva, z kterého dostával penzi 1 200 zlatých za rok. I tak se nejednalo o velký příjem a postupně byl Smetana nucen přestěhovat se z Prahy na venkov. Odstěhoval se do obce Jabkenice ke své dceři Žofii Schwarzové.
Později docházelo ke sporům právě ohledně jeho existenčně důležité penze z Prozatímního divadla. Někteří ředitelé, kteří se snažili ušetřit, tlačili na její zrušení, případně snížení. Až těsně před smrtí se Smetanova finanční situace zlepšila díky větší popularitě jeho skladeb.
Hluchota a šílenství
Smetana byl paradoxně v době ohluchnutí velmi plodným autorem vzhledem k tomu, že byl schopen stále skládat – a zároveň nemohl dělat téměř nic jiného. Vytvořil tak cyklus Má vlast. Zdravotní stav hudebního skladatele Bedřicha Smetany se výrazně zhoršil na konci roku 1882. Jeho stavy šílenství, kterých se obával a zároveň o nich psal svému příteli Janu Nerudovi už v roce 1879, se opravdu objevily. Ztráta řeči, halucinace, nevyrovnaná paměť a jiné zdravotní obtíže se promítají do Smetanovy tvorby, která je v tomto období zkratkovitá.
Ještě 18. listopadu 1883 se zúčastnil druhého otevření Národního divadla, kde zazněla jeho Libuše. V té době byl již nesvéprávný. Jeho řeč nedávala smysl, trpěl halucinacemi, paranoidními stavy a megalomanií. Později byl – i díky nebezpečným záchvatům agrese – zavřen do Ústavu pro choromyslné v Praze na Vinohradech, kde zemřel 12. května 1884. Jeho pohřeb byl národní událostí. S jeho ostatky šel průvod od Týnského chrámu k Národnímu divadlu.
Zdroje: Národní divadlo, osobnosti.cz, blesk.cz, radio.cz
KAM DÁL: Jaroslav Uhlíř: Trpí vážnými zdravotními problémy, ale hudby se nevzdává.
