Šlo o třetí největší koncentrační a vyhlazovací tábor v Evropě, a přesto o něm nevíme téměř nic. Nevznikl totiž ve střední Evropě jako mnoho ostatních, ale na území Jugoslávie. Zřídili a řídili jej dokonce sami Ustašovci, tedy zástupci režimu v tehdejším Nezávislém státu Chorvatsko, a sloužil jak pro Židy, tak i pro Romy, Srby a samozřejmě také pro politické vězně, jak uvádí web encyclopedia.ushmm.org.
Najít pět rozdílů? Nemožné
Koncentrační tábor Jasenovac byl založen jen několik dní po ustanovení nového, v podstatě protektorátního státu. Kolaboranti s německými okupanty se v něm doslova vyžívali v mučení nevinných obětí a ve své krutosti si nijak nezadali se svými nacistickými učiteli.
Ostatně antisemitská rétorika jim nebyla cizí ani dříve a nyní dostali děsivou moc vykonávat to, co chtěli: vraždit domnělé a vykonstruované nepřátele. Stejně jako Němci chtěli se i Chorvati navždy vypořádat s nenáviděnými Židy, pro které neměli nic jiného než smrt. Krutou, bolestivou, nespravedlivou smrt.
Primitivnější podmínky doháněli krutostí
Rozdíl mezi chorvatským a německými koncentračními tábory tady ale přece jen byl. Ten v Jasenovaci byl mnohem primitivnější, chyběly mu takové „vymoženosti“, jako jsou plynové komory a další možnosti masové likvidace vězňů. Jediné, co tamním vrahům zbývalo, byla tedy likvidace každého odsouzence zvlášť. Neváhali k tomu použít cokoli z toho, co se jim dostalo pod ruku, včetně sekery nebo kladiva. V táboře, složeném z pěti relativně nezávislých oblastí, za čtyři roky jeho existence – fungoval mezi lety 1941–1945 – přišlo o život na sto tisíc nešťastníků, jak uvádí oficiální web památníku v Jasenovaci.
Cihelna místo krematoria
Zatímco plynové komory v táboře neměli, mrtvé, kterých byly stále neskutečné počty, museli přece jen někde spalovat. Posloužily k tomu pece staré cihelny, která se na ploše tábora nacházela. To vše pod dohledem Vjekoslava Luburiće, šéfa tábora, jehož krutost mnohdy překvapila i samotné Němce, kteří samozřejmě tábor a jeho činnost podporovali. Velitelé jednotlivých oddělených táborů byli svým šéfem podporováni v co nejaktivnější likvidaci vězňů, o metodách se mluvit nemuselo. Dovoleno bylo cokoliv, jak popisuje encyclopedia.ushmm.org.
Nejzvrácenější soutěž
Jednoho dne v roce 1942 došla zvrhlost režimu v Jasenovaci k samému myslitelnému vrcholu. Luburić vyhlásil soutěž pro velitele ostatních táborů. V čem se měli utkat? V podřezávání hrdel svých zajatců. Kdo jich za jedinou noc zvládne sprovodit ze světa více, ten se stane vítězem. Neskutečné, neuvěřitelné, ale přesto bohužel reálné. Bezcitní vrazi se dali do práce a vězni mohli jen přihlížet, jak mizí život jednoho po druhém. Muži i ženy padali k zemi s podříznutými hrdly.
Nešlo o jednotky nebo snad desítky lidí. O vítězství se přihlásil pětadvacetiletý budoucí právník Petar Brzica, který „zvládl“ za jedinou noc připravit o život přes 1 350 nebožáků. Kolik jich v neuvěřitelných hrůzách a bolesti v těch několika hodinách odešlo na věčnost, se ve skutečnosti už nikdo nedozví. Vítěz zvrácené soutěže za svůj „úctyhodný výkon“ dostal zlaté hodinky.
Konec tábora až s koncem války
Tábor pod velením krutého Luburiće fungoval a likvidoval vězně až do roku 1945, kdy byli podle Encyklopedie holocaustu poslední z nich vyhnáni na pochod smrti a tábor byl zapálen, aby jej osvoboditelé nemohli ani zdokumentovat. Stovka tisíc lidí, pro které se Jasenovac stal posledním místem, jež na světě spatřili, se už bránit ani vydat svědectví nemohla. A tak jak „král podřezávačů hrdel“ Brzica, tak i Luburić po válce začali nový život a trest za spáchaná zvěrstva se jim vyhnul. Dokáže to někdo pochopit?
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Osvětimský fotograf Brasse viděl víc, než člověk snese: Zvrácení nacisté toužili po dokumentaci svých zvěrstev.
