Mladí kluci umírali po tisících. I to je odraz vojny za minulého režimu. Jen mezi roky 1964 a 1989 přišlo při výkonu služby v Československé lidové armádě o život 3 843 mužů. Plyne to z údajů Vojenského historického ústavu, které zveřejnil web Info.cz.
Kamarád si vzal život
Další tisíce ztracených životů je možné předpokládat v předchozích letech, za která dnes data neexistují. „Ta čísla mě nepřekvapují. Dokonce bych řekl, že to klidně může být i víc mrtvých lidí. A to si vezměte, že jsme s nikým nebojovali, žádní imperialisté na hranicích, nic. Všechno je to smrt kvůli nehodám, neodborné manipulaci se zbraněmi, ale i důsledek poměrů, které panovaly. Jeden můj kamarád si vzal život sám, asi rok po vojně ho to dohnalo. Byl tak rozložený, že nemohl dál,“ vypráví pro Čtidoma.cz pan Antonín.
Nepřeje si sdělit své příjmení, jako by se stále bál hrůz, které prožil. „Můžete mi říkat Johne, tak na mě kluci někdy volali. Měl jsem totiž rád Johna Lennona, což bylo mimochodem několikrát důvodem, abych dostal po ústech.“ Prozradil, že sloužil v Prešově, kde byla tanková divize. I Slovensko měl prý „za odměnu“. „Rodiče podnikali, to se tenkrát nenosilo. Jako synek ‚honorace‘ jsem musel co nejdál.“
Byli jsme nepřátelé národa
Přitom první dny služby socialistické vlasti byly podle Johna celkem v pohodě. Podle něj se sešla parta podobně smýšlejících lidí. „Syn řezníka, drogisty a další. Byli jsme takoví nepřátelé lidu, hrozné nebezpečí pro společnost, chápete. Nicméně se brzy ukázalo, že nám to soudruzi nedarují. Asi po dvou týdnech nastoupili mazáci, evidentně úkolováni ‚shora‘. A začalo peklo.“
Problém prý nebyl ve fyzické náročnosti, s tím pan Antonín problém neměl. „Když mi dali úkol, tak jsem ho splnil. Kliky, běhání, dřepy, stání hodiny na buzeráku apod. Říkal jsem si, že alespoň posiluji. Jenže ono je to štvalo ještě víc. A začali se po nás vozit hodně nechutným způsobem. Nejprve to začalo verbálními útoky, přešlo to v krádeže jídla a skončilo to fyzickými tresty ve stylu zavírání do skříněk.“
Kluky jsem obdivoval
Tři dny o hladu s dvěma hrnky vody, to byl Antonínův rekord. „Víc jsem nedal, pak jsem poníženě prosil, aby už mě nechali. A ano, rozbrečel jsem se. To pro ně byl důkaz, že mě zlomili. Opravdu to tak bylo, zlomili mě. Dostával jsem se z těch praktik několik let. Jednu chvíli jsem myslel, že je po mně. Takové ponížení jsem nikdy dřív ani potom nezažil.“ Samozřejmě nebyl jediný, kdo si „zasloužil zocelit“, jak tomu mazáci říkali. „Někteří kluci vydrželi mnohem déle než já. A ještě se těm opičákům smáli do obličeje. Opravdu jsem je obdivoval.“
John nechápe, jak mohou dnešní muži na službu v armádě vzpomínat. „Je samozřejmě možné, že jsem měl smůlu nebo že jsem měl od začátku držet pusu a krok. Uznávám, že jsem v mnohém mohl nadřízené vyprovokovat. Ale to nikomu nedává právo k tomu, aby se k jinému člověku choval jako ke zvířeti. Vlastně často ještě hůř,“ uzavřel pro Čtidoma.cz pan Antonín.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Češi makali na Stalinově atomové bombě v lágru Vojna.
