Chtěl bych nechat zahrát mému oblíbenému vyšetřovateli Luboši Valeriánovi. I když budu pravděpodobně odsouzen na doživotní rekreaci v pevnosti Mírov, tak jsem na něj nezanevřel. Takto zněl dopis, který poslal Biederman do rádia. Skladba, kterou chtěl zahrát, byla „Včera mě někdo trefil“ od Daniela Landy.
Jako z amerického filmu
Pro kriminalisty začal celý případ koncem ledna 1997 ve Valašském Meziříčí. Byli přivoláni k mrtvole zastlané v posteli, kterou našla pokojská hotelu Apollo. Po ohledání ztotožnili mrtvého s podnikatelem Tomášem Bleierem. Byl ubodán několika ranami nožem, poté jej někdo zastlal do postele, zvenčí zamkl a zalomil klíč – tato fakta policisté měli.
Hned ze začátku jim přálo pověstné kriminalistické štěstí a krom stop po ohledání se jim přihlásil svědek. Všiml si Renaultu, který měl SPZ zamazanou hlínou, jinak byl však celý čistý. Vypadalo to, jako by tam hlínu někdo schválně nalepil. Starší pán přistoupil k autu a značku očistil, vše si zapamatoval a sdělil policistům. Ti na základě tohoto svědectví zjistili, že auto patří jistému Karnošovi, který však měl bydliště na opačné straně republiky. Poslední stopou byl elektronický diář zavražděného podnikatele. Tam si zapsal, že má schůzku s jakýmsi Biedermanem.
Přišla si pro ně ostravská zásahovka
Policisté nelenili a rychle ověřili všechny informace. Zjistili, že osoba Oty Biedermana není policii úplně neznámá. Dozvěděli se od kolegů, že chodí ozbrojený a v rodné obci často s kumpány střílí do dopravních značek jako do terčů. Vážnější delikt neměl, tohle však kriminalistům stačilo.
Biederman a spol. byli překvapeni ve svých domech, kam si pro ně zašla zásahovka. Poté je vrtulníkem transportovali do budovy ostravské kriminálky. Při zásahu byl Biederman ještě arogantní, jak se však vzdalovali jeho rodnému kraji a mířili do cizí Ostravy, kde údajně nikdy předtím nebyl, jeho sebejistota slábla. Po přistání nezačal výslech příliš slibně. Ostatní členové „změkli“, bylo vidět, že jako jednotlivci jsou nejistí a ztrácí svou aroganci. Všichni mluvili, jen Oto Biederman mlčel. Rozpovídal se až poté, co mu vyšetřovatelé předestřeli, že ostatní členové shazují veškerou vinu na něj.
Nečekané přiznání
Skutečnost, že ostatní obvinili právě jeho a hodili jej tak „přes palubu“, výrazně přispěla k tomu, že se rozpovídal. Přiznal vraždu podnikatele ve Valašském Meziříčí, popsal celý děj a řekl, které osoby byly s ním. Co následovalo poté, vyšetřovatele Luboše Valeriána zaskočilo, začal se přiznávat k účasti na dalších vraždách.
Dohromady (s vraždou v hotelu Apollo) jich bylo pět. Popsal nečekaně brutální činy. Spolu s ostatními měl na svědomí vraždu vrátného v pražském obchodním domě Krone Josefa Dovhaniče, který se bránil svým vrahům do posledního dechu. Kromě topení a pálení byly na jeho těle nalezeny snad všechny známky násilí. Pokoušeli se jej udusit, zastřelit, ubodat a přeříznout mu žíly. Když po obrovském utrpení nebohý vrátný zemřel, odnesli si odtud asi 2 miliony korun.
Bezcitné devadesátky
Dále zavraždili svého kumpána, údajně proto, že je podvedl. Šéf a mozek gangu Ivan Vrábel chtěl pozemek, o kterém věřil, že mu bude po vraždě kumpána připsán. Biederman zastřelil svého bývalého komplice u sebe doma, a to ve chvíli, kdy jeho rodiče koukali v obýváku na televizi. Jeho matka v dokumentu Zabijáci s.r.o. tvrdí, že nic neslyšela. Podle experta na zbraně blízkého redakci je to však těžko uvěřitelné, střelba ze samopalu Škorpion je v uzavřené místnosti hlasitá. Poté jej členové gangu bez větších obav, že je někdo zahlédne, zakopali za Biedermanovým domem.
Zastřelili také na parkovišti kamaráda, který měl podle nich zbytečně moc peněz. Na rozdíl od nich si je vydělal poctivě, byl výrobcem rukavic. Poslední na seznamu obětí je nebohý čerpadlář, otec dvou dětí, kterého zastřelil Biederman, ačkoliv mu muž vydal hotovost a vzdával se. Údajně měl udělat nějaký pohyb, který Biedermana vyprovokoval, a tak mu prostřelil hlavu. Řádění gangu se stalo názornou ukázkou uvolněnosti morálky v devadesátých letech.
Osobnost Oty Biedermana kriminalisty zaujala a oni nejspíš zaujali jeho. Oblíbil si hlavně vyšetřovatele Luboše Valeriána, při rozhovoru s ním byl zcela upřímný, musel si uvědomovat, že jeho výpověď mu přinese nejpřísnější trest. Také vybočoval svou láskou k poezii. Zapisovatelkám a asistentkám, se kterými se v rámci úkonů na policii setkal, posílal milostné básně. Nyní má rakovinu a snaží se dostat z vězení ven, aby alespoň zemřel na svobodě. Mluvit s ním měl možnost krimi reportér Prima CNN Jakub Kvasnička, který jej navštívil ve vězení. Biederman vyjádřil lítost a také říkal, že ani po dlouhých sezeních s vězeňskou psycholožkou a probírání jeho života nezjistil, proč tak hluboko klesl.
Část básně, kterou psal ještě během procesu:
...to je konec mého přání
Snad ještě úspěšně lumpíků chytání
Jen tak bokem, bez předsudku
Rád bych vás viděl obě u rozsudku.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc
