Adolf Hitler měl během druhé světové války mnoho snů, které se nakonec – a také naštěstí – nenaplnily. Jedním z nich byl i ambiciózní projekt bombardéru na velmi dlouhou vzdálenost, který vešel do historie jako „Amerikabomber“. Ani Američané se neměli cítit za války bezpečně a bombardér, který by vzešel z náročného projektu, měl dávkovat údery na předem stanovené cíle a především působit na americkou morálku rozkladně, aby USA přestaly, pokud možno, pomáhat svým evropským spojencům.
Amerika v plamenech jako cíl
Představou německých vrcholných politických a vojenských pohlavárů bylo systematické ničení průmyslových center, skladišť zbraní, závodů a továren a jiných strategických míst. Bombardér měl vzlétávat ze základen v porobené Francii či z Azorů. Přímý útok na USA byl samozřejmě vyloučen, na to třetí říše prostě ani neměla zdroje.
Samotný koncept bombardéru, který by byl schopen provádět útoky na americké cíle, se objevil již v roce 1938, nicméně se jednalo pouze o hrubé nástiny, nikoliv konkrétní plány. Ty přišly až s říšským maršálem Hermannem Göringem v roce 1942, kdy si ministr letectví a současně vrchní velitel Luftwaffe postěžoval, že Německo postrádá bombardéry, které by byly schopné doletět až na americké území a tam „zacpat ústa plné arogance na druhé straně moře“. To se mělo změnit až s konstrukcí zvláštního transatlantického bombardéru Me 264, který měl dokázat, že Němci jsou schopni vyvinout vlastními silami takový vzdušný prostředek, jenž by doletěl až do USA. Zároveň se začal v Göringově hlavě rodit možná až příliš smělý projekt, který nakonec byl vtělen do plánu o 33 stránkách, kde byly načrtnuty parametry budoucího bombardéru.
Hitler se pro plán nadchl a dal zelenou vývoji stroje, který by srazil americké sebevědomí až na kolena. Bylo posléze zadáno předním německým společnostem, aby dodaly své prototypy bombardéru. Nakonec jich vzniklo hned několik: Heinkel He 277, Focke-Wulf Ta 400, Junkers Ju 390, Horten H.XVIII a konečně Messerschmitt Me 264. Z nich pouze dva byly uznány jako stroje, které mohou přejít k fázi testovacích letů. Nejslibněji se pak zdánlivě jevil Me 264. Celkem vznikly tři prototypy. První z nich byl vybaven pohonnou jednotkou Junkers Jumo 211D, kterou záhy vývojáři vyměnili za výkonnější BMW 801D. První prototyp s označením Me 264 V1 odstartoval těsně před Vánoci 1942.
Zkoušeli ho v Praze
Vysoké ambice však stroj nenaplnil, protože konstruktéři objevili řadu chyb. Letoun měl snížené manévrovací schopnosti, postrádal letovou stabilitu a ovládal se špatně. Druhý prototyp (Me 264 V2) poháněly motory BMW 801D o výkonu 1 250 kW, pracovalo se na odstranění závad, nicméně i tak nepanovala spokojenost a stroj byl dokončen bez palubních zbraní. Třetí prototyp Me 264 V3 měl mít jak kromě výzbroje také pancéřování, a to na zranitelných místech.
I když se spoléhalo především na Me 264, jeho vývoj byl nakonec zklamáním, a tak se přešlo k již zmíněnému Ju 390, který měl použít komponenty z již existujícího letounu Ju 290. Vznikly dva prototypy tohoto stroje s označeními Ju 390 V1, respektive Ju 390 V2. Prvně jmenovaný letoun měl být dokonce zkoušen v obsazené Praze, jak si do svého deníku napsal testovací pilot Hans-Joachim Pancherz. I přesto společnost Junkers získala kontrakt na zhotovení nejméně 26 kusů letounu, později byla objednávka snížena na 7.
Přehnaná náročnost projekt zabila
Opět se však v testovací fázi objevily nedostatky letounů a potvrdila se náročnost celého projektu, a to i ve finančním ohledu. Němci se proto rozhodli projekt „Amerikabomberu“ opustit a zastavili práce jak na Me 264, tak na Ju 390, přičemž uznali, že dopravit bombardér na východní pobřeží USA s nákladem bomb, který měl vypustit na vybraná města, je jen stěží realizovatelné kvůli celkové náročnosti.
Z Hitlerových představ o New Yorku v plamenech tak zbyly pouze sny, i proto, že se už blížil konec války, který jasně vychyloval mocenskou ručičku vah ve prospěch západních spojenců. USA pak do konce války zásobovaly spojence velkorysými dodávkami zbraňových systémů v rámci zákona o půjčce a pronájmu.
Zdroje: redakce, Warhistoryonline.com
KAM DÁL: Září 1938: Mobilizace! A vzápětí konec zlatých časů první republiky.
