Suzuki se dostala na vrchol díky krádeži. Komunistický závodník riskoval i život rodiny

Ernst Degner se vítězně usmívá poté, co dojel na svém japonském Suzuki k triumfu v závodě na okruhu Brands Hatch International
Zobrazit fotogalerii (2)
  |   osobnost

Stojí na startu, motor burácí, ale trať přímo před ním ještě nemá jasné obrysy. Vybrat si cestu je nejen těžké, ale dokonce prakticky nemožné. Má zvítězit ve světovém šampionátu, nebo vyrazit směrem ke svobodě? Během mistrovství světa ve Švédsku v roce 1961 zázračně talentovaný východoněmecký motocyklový závodník Ernst Degner utekl za železnou oponu. V naději, že získá svobodu, riskoval všechno, ale především život.

Degner utekl na Západ a vzal s sebou i know-how techniky ladění z firmy MZ do Suzuki. V roce 1962 díky tomu vyhrál pro Suzuki první šampionát Grand Prix. Podařilo se mu totiž dostat se na Západ nejen se svou rodinou, ale i s motorkou, kterou do té doby přísně střežila krutá tajná policie Stasi. Mistrovským titulem okamžitě katapultoval známého japonského průmyslového giganta do popředí odvětví výroby a prodeje motocyklů. Dnes už si jen málokdo vzpomene, jaký vlastně byl celý příběh „Střely z Východu“, jak se Degnerovi přezdívalo.

Během druhé světové války Kaaden pracoval na Hitlerově tajné základně v Peenemünde, kde byly vyvinuty takzvané zbraně pomsty – V-1 a V-2. Po válce odmítl nabídku spolupracovat s Wernerem von Braunem na programu americké NASA.

Královské peníze za zradu komunistů

Je neuvěřitelné, že desítky let dominance dvoutaktu lze připsat jedinému muži: geniálnímu východoněmeckému inženýrovi jménem Walter Kaaden. Jeho průkopnická práce na dvoutaktu v továrně MZ znamenala, že se dříve „smradlavý moped“ stal nablýskaným vládcem Grand Prix. A nejpozoruhodnější ze všeho je, že Suzuki a další japonské továrny postavily vítězné dvoutakty až poté, co Suzuki zaplatila Degnerovi královské peníze za to, aby přeběhl z Východu na Západ a prodal přísně střežené tajemství.

Je to vlastně tak trochu jako příběh Jamese Bonda. S tím rozdílem, že skutečnost je prostě mnohem „rajcovnější“ než fikce. Faktem ale také je, že přemluvit Degnera nebylo až tak složité. Závodník záviděl svým západním soupeřům, kteří se na akcích GP objevili v nejnovější módě na míru a řídili nablýskané nové Jaguary a Porsche. On na to mohl zapomenout. Komunisté mu neplatili víc, než dostávali dělníci v továrně MZ. Díky bonusům si sice mohl sem tam něco pořídit, ale bohatý rozhodně nebyl.

Chtěl dekadentní západní život

Navíc nebylo žádné tajemství, že nechtěl žít ve východním Německu pod neustálým dohledem vražedné tajné policie Stasi. Její „ochrana“ lidu před zlem západního imperialismu byla plná brutality, mučení a intrik. A nemohla (nechtěla) dát Degnerovi to, po čem toužil – rychlé auto a pěkný dům. Přál si poflakovat se v jazzových klubech a protančit noc na dekadentní západní hudbu. Ne řešit, jestli má doma novou štěnici. 

Rozhodl se riskovat život svůj i rodiny a přeběhnout. Během léta roku 1961 Degner často utekl od svých strážců ze Stasi, aby měl tajné schůzky s personálem Suzuki. Prezident společnosti Shunzo Suzuki si správně uvědomil, že jediný způsob, jak zabránit tomu, aby se jeho společnost stala terčem vtipů v paddocku, bylo získat Kaadenovo tajemství. Degner byl jejich člověk – chtěl pryč z východního Německa a měl přesně to, co Suzuki chtěla.

Poprvé to nevyšlo

Byla uzavřena dohoda – Degner pomůže Suzuki postavit konkurenceschopné dvoutakty a pak na nich bude jezdit. Následoval mnohem těžší kousek. Degner musel dostat část Kaadenovy technologie ze závodního obchodu MZ a poté sebe a svou rodinu vydat na Západ. Stasi mu to samozřejmě neusnadnila. Kdykoli závodil na Západě, jeho rodina byla pod dohledem ve východním Německu.

Degner tedy vymyslel plán. S trochou štěstí by jeho žena a dva synové mohli cestovat z východního Berlína do západního Berlína pomocí jediné dochované mezery v železné oponě – rušné vlakové linky mezi sovětským a britským sektorem. Jejich útěk byl naplánován na ráno 13. srpna, den poté, co Degner závodil na Ulster GP v Dundrodu.

Historie tomu ale chtěla jinak. Studená válka vrcholila právě v roce 1961, kdy se na hranicích shromažďovaly americké a ruské jednotky, zatímco prezident Nikolaj Chruščov hrozil Johnu F. Kennedymu vyhlazením tuctem vodíkových bomb. Když se Degnerova rodina 13. srpna ráno probudila, ke svému zděšení zjistila, že hranice je neprůchodná.

Konečně volní

Degner tedy vymyslel nový plán. Využil k tomu svého západoněmeckého parťáka Paula Petryho, který si koupil Lincoln Mercury. Obrovské americké auto, ve kterém často jezdil přes západoněmecké hranice a vydával se za obchodníka zapáleného do komunistické ideologie. Petry vytvořil tajnou přihrádku uvnitř zavazadlového prostoru svého vozu.

Během víkendu, kdy se jela GP Švédska, Petry omámil Degnerovy děti, umístil je do Lincolnu a pak omámil i Gerdu Degnerovou. Projel autem přes hranici s tím, že kdyby je chytli pohraničníci, byl by se všemi konec. Mezitím byl Degner s Kaadenem na okruhu Kristianstad ve Švédsku jen krůček od vítězství v Grand Prix. Východoněmecké noviny už na titulní stránce deklarovaly vítězství MZ nad neschopnými kapitalisty.

Pokud by vše v Kristianstadu dobře dopadlo, Degner by opustil Švédsko jako mistr světa a pak by během dlouhé cesty domů do Zschopau utekl. Místo toho přišla katastrofa. Kaadenovy dvoutakty byly rychlé, ale také křehké. Právě když to Degner nejvíce potřeboval, MZ vybuchla. A svoboda byla na světě dřív, než závodník čekal. Když tým MZ utápěl smutek v alkoholu, Degner unikl. Zaměstnanci Suzuki ho spolu s kufrem plným životně důležitých součástí motoru MZ a výkresů odvezli do Dánska.

Zdroje: redakce, visordown.com, Prima ZOOM, motorcyclenews.com

KAM DÁL: Romain Grosjean: Mám rád barbecue, ale tohle bylo moc.