Kdo že to byl Fjodor Michajlovič Dostojevskij? Za školy jistě víme, že šlo o významného ruského spisovatele devatenáctého století, někteří si snad vzpomenou na taková díla, jako jsou Bratři Karamazovi, Zločin a Trest, Idiot, Běsi nebo třeba Zápisky z mrtvého domu. Pak si také možná pamatujeme, že byl po veřejném nesouhlasu s carem původně odsouzen k trestu smrti, ale nakonec mu byl trest zmírněn „jen“ na několik let vyhnanství na Sibiři. Učili nás ale ve škole o jeho až prorockých představách, které umně zaplétal do svých děl?
Vize se pomalu plní, bohužel
Už za Dostojevského života o něm zvláště jeho studenti hovořili jako o prorokovi. Stejně tak o něm psal další ze spisovatelů, Vladimir Sergejevič Solovjov, který jeho dílo a údajné věštecké schopnosti vynášel do nebes. Ostatně ani Dostojevskij na adresu svého obdivovatele nešetřil chválou. Tehdy ještě nikdo ze spisovatelových současníků ale nemohl tušit, jak se jeho dílo bude jevit ve světle událostí, které měly přijít teprve později. Dnes tedy vidíme, že ať už to byl tak dobrý psycholog, znalec lidstva, nebo snad měl skutečně jakési kromobyčejné schopnosti (podle německého spisovatele Thomase Manna šlo o důsledky Dostojevského epileptických záchvatů), mnoho jeho vizí se plní. A to, ať už jde o jeho vidinu velikého a mocného Ruska, jemuž budou ostatní slovanské národy jednou děkovat, nebo o představu konce světa, není zas až tak dobrá zpráva.
Vystihl to celkem přesně
V Deníku spisovatele z roku 1877 například Dostojevskij jasně píše: „Začnou pak (Slované v Evropě) po osvobození nový život, právě tím, že si vyprosí od Evropy, například od Anglie a Německa, záruku a protektorát nad svou svobodou, a ačkoli bude v koncertu evropských mocností i Rusko, přece to učiní právě pro ochranu od Ruska. Začnou určitě tím, že ve svém nitru, ne-li nahlas, řeknou si a ujistí se o tom, že Rusku nejsou povinni nejmenší vděčností, naopak že se před vládychtivostí Ruska zachránili při sjednání míru jedině intervencí evropského koncertu, a kdyby se do toho nevmísila Evropa, pak by je Rusko, když je odňalo Turecku, spolklo ihned 'majíc na mysli rozšíření hranic a založení velikého Všeslovanského císařství k porobení Slovanů lačnému, chytrému a barbarskému velkoruskému plemeni’“. Co k tomu dodat? Snad jen to, že je právě nyní víc než důležité sjednotit se právě proti rozpínavosti onoho „velkoruského plemene“ a je třeba říkat to hodně nahlas. I když to tehdy Dostojevskij myslel jinak a hlavně z pohledu Rusa, podstatu budoucnosti vykreslil celkem přesně. Ale dál?
Veliké, svaté Rusko
Podle spisovatelových či snad prorokových předpokladů jednou evropští Slované „přijdou k rozumu“ a pochopí, jaké dobrodiní pro ně ono Veliké Rusko vlastně činí. „Dlouho, ó, dlouho ještě nebudou s to uznat nezištnost Ruska a velikého, svatého, neslýchaného…“ Inu, pravděpodobně nám to bude opravdu ještě nějakou dobu trvat – alespoň tak dlouho, dokud bude Rusko ve své nezištnosti a v dobrodiní bombardovat sousední stát. Pak ale prý jasněji uvidíme, jak nás Rusko jako velký magnet drží pohromadě a budeme ještě rádi děkovat. Můžeme jen doufat, že naše díky nebudou pronášeny na povel, hromadně a povinně.
Návrat ke křesťanství
Dostojevského předpovědi se ale netýkaly jen politiky, jako je svým způsobem vidina propojené Evropy, snad i Unie, válek a nesvárů mezi zeměmi. Přemýšlel také o úpadku morálky, zapříčiněném ztrátou víry v Boha a nerespektováním obecných a dávných pravidel. Právě to Dostojevského jako hluboce (až fanaticky) věřícího muže velmi trápilo a možnou záchranu světa viděl hlavně v návratu ke křesťanským hodnotám. Tady je dobré připomenout, že s takovou kritikou přišel ve druhé polovině devatenáctého století, což bychom si měli uvědomit pokaždé, když začneme lamentovat na současnou dobu s odkazem na minulost, kdy „byl svět ještě v pořádku“. Ani tehdy nebyli lidé se svými současníky spokojeni, takže z tohoto pohledu můžeme zůstat naprosto v klidu.
Covid jako vymalovaný
Pokud bychom se chtěli přesvědčit o možné pravdivosti jeho předpovědí, stačí se začíst do románu Zločin a trest. „Všichni byli odsouzeni k jisté smrti, kromě hrstky vyvolených. Objevily se jakési nové mikroskopické trichiny napadající lidské organismy,“ píše v poslední kapitole. Mohli bychom se utěšovat tím, že patrně nemělo jít o nedávný covid, protože spisovatel popisuje příznaky nemoci jako neschopnost pochopit druhého, která vede k nebývalým rozporům uvnitř společnosti, a dokonce k vyhlazení lidstva, které v jeho podání přijde působením oné záhadné nemoci. K tomu naštěstí v době pandemie nedošlo, i když počty krutě zmařených životů byly ohromné.
Najdeme alespoň sedm rozdílů?
Zamysleme se ale nad tím, jak nemoc ve skutečnosti společnost ovlivnila. Očkování, zákazy, omezení a příkazy, nutná opatření a pak také věčné dohady, zda šlo o přírodní katastrofu, nebo snad hrůzu vyvolanou záměrně. Lidé jsou schopni do krve se přít o svých názorech, druhého nejsou s to pochopit. „Lidé nevěděli, koho a jak soudit, nemohli se dohodnout, co mají pokládat za zlo, a co za dobro. Nevěděli, koho vinit a koho hájit.“ Jak daleko jsme od Dostojevského předpovědí, které končí pro lidstvo velmi truchlivě? „Epidemie sílila a šířila se dál a dál. Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi, ale nikdo ty lidi nikde neviděl, nikdo neslyšel jejich řeč ani hlas.“
Tak snad alespoň věřme, že se prorok přece jen mýlil…
Zdroj: wikipedia, Zločin a trest, Deník spisovatele, jstor
KAM DÁL: Děsivá proroctví léčitele a jasnovidce Edgara Cayce: Zkáza, utrpení i druhá světová válka.
