Praha má mnoho historických památek, které jsou jako zrozené na památnou fotografii. Monumentální Pražský hrad, kouzelná Malá Strana nebo Staré Město se navenek mají čím chlubit, ale stejně jako v jiných městech na světě má i Praha svoji odvrácenou a tajemnou tvář.
Jedno z míst, které mělo být skryto před veřejností, neslo cynický název „Hotel Díra“. Dnes se tak mezi bezdomovci říká každému obydlí, které alespoň na chvíli zajistí teplo a zdánlivé bezpečí. Původně však svým klenutým vchodem „lákalo“ své hosty pouze jedno místo pražského podzemí.
Pražské hradby
Byla to legenda. O tomto hotelu psal dokonce Karel Poláček, ale nejvíce se o jeho „slávu“ postaral autor knihy Podzemní Praha Karel Ladislav Kukla. Nešlo však o luxusní pětihvězdičkový dům pro bohaté a významné hosty. Tento hotel byl věrný svému názvu „díra“. Bez pozvání do svých útrob pouštěl tuláky, bezdomovce a často také kriminálníky.
Už na sklonku 19. století se jeho obyvatelé rekrutovali z té nejzoufalejší části Pražanů. Ale nejen z nich. Jak tento improvizovaný azyl a přístřešek fungoval a kde našel svůj definitivní konec?
Díra s vývěsním štítem
Byť na začátku 20. století existovalo mnoho míst, kde své útočiště nacházela ta nejzoufalejší vrstva společnosti, jen jediné z nich bylo tak proslulé a legendární. Nad klenutým vchodem ve strmém svahu dnešního parku Folimanka pod Karlovem byl totiž jasně vepsán název, který dodnes rezonuje v uších lidí bez domova.
Slavný Hotel Díra byl prostor v bývalých kasematech novoměstských hradeb pod dětskou nemocnicí. Vchod byl již během svého nejslavnějšího období skoro zasypán, a tak se potenciální zákazníci dovnitř dostávali buď po čtyřech, nebo se plazili po břiše. Pět metrů dlouhá chodba zavedla návštěvníky do prostoru, který byl schopný vměstnat dokonce 15 lidí najednou. Zákon se však snažil na proslulé místo posvítit.
Legenda až do konce
Během let se policie několikrát pokoušela Hotel Díra definitivně zavřít. Už v roce 1909 proběhla razie, která vyústila v dočasné zazdění hlavního a jediného vchodu. Kouzlo místa nelákalo pouze občany na úplném okraji společnosti. O specifickou atmosféru místa se chtěli podělit i umělci, kteří v divadelních hrách, povídkách a romanetech využívali „Hotel Díra“ jako vděčné prostředí, kterému nešlo odolat.
Legendy a smyšlené příběhy tak přispěly k tomu, že tajemství se na nějakou dobu stalo veřejnosti dobře známé. Neodbytným lidem bez domova nebyl zasypaný vchod překážkou, a tak netradiční „hotelový“ přístřešek s přestávkami sloužil svým specifickým hostům až do roku 1936. Smutnou tečkou v příběhu pražského „hotelu“ byla lidská tragédie. Umrzl zde tulák jménem Štěpán Šelenik a vchod byl následně zazděn. Nešlo však o definitivní konec.
Co bylo dál?
Na začátku roku 1970 příběh oživil speleolog Vladimír Vojíř. Ten místo ve svahu parku Folimanka znovu objevil, a dokonce se mu společně s dalšími spolupracovníky podařilo „prohrabat“ dovnitř.
Aktivita v „Hotelu Díra“ vzbudila pozornost hlídky Veřejné bezpečnosti, která celý průzkum ukončila. V nedaleké blízkosti kasemat se totiž nacházel kryt civilní obrany a riziko, že se skupina kolem Vladimíra Vojíře prokope dovnitř, donutil příslušné orgány konat. Dnes byste Hotel Díra hledali marně, protože definitivně zmizel díky výstavbě Nuselského mostu. Zda s vchodem, který nesl svůj nezapomenutelný název, zmizel i podzemní prostor, je však dodnes záhadou.
Zdroje: redakce, vysehradskej.cz, novinky.cz
KAM DÁL: Jak to bylo s Čechy na palubě Titaniku? Něco je pravda, něco výmysly.
