Koncentrační tábor Vojna vybudovali v roce 1947 němečtí vojenští zajatci v první řadě pro sebe. O dva roky později byli předáni zpět do Německa a tábor byl postupně plněn takzvanými nepřáteli lidově demokratického lidu.
Vězni byli většinou bojovníci proti komunistickému režimu a nepohodlné elity národa. Představitelé domácího i exilového odboje z druhé světové války, kněží, intelektuálové a demokratičtí politici se tísnili v nehostinných podmínkách malých dřevěných ubikací, doslova hlava na hlavě.
Zdivočelá země
Nepochopitelnou krutost komunistického režimu ilustruje řada významných osobností, které si místo uznání vysloužily tu nejtvrdší práci a život v nesvobodě. Jednou z nich byl i hrdina druhého odboje generál Rudolf Pernický, který byl vězněn 11 let. Stejným táborem prošel i sekretář Jana Masaryka Antonín Suk. Věděl snad něco o záhadné smrti syna zakladatele národa?
Pravděpodobně nejznámějším člověkem, který byl několik let nucen pracovat v uranových dolech lágru Vojna, je Jiří Stránský. Ten svoje osobní zkušenosti zpracoval do románu Zdivočelá země, který je širší veřejnosti znám hlavně díky stejnojmennému seriálu, v hlavní roli s Martinem Dejdarem. Osud Antonína Maděry je z velké části inspirován osudem samotného Jiřího Stránského. Vězení se nevyhnuli ani hokejoví mistři světa z let 1947 a 1949.
Smrt za cenu atomové bomby
Když sečteme veškerou produkci uranové rudy v československých lágrech, dostaneme se na číslo 98 000 tun vytěžené suroviny. Jejím jediným odběratelem byl Sovětský svaz, který ji používal k vývoji atomové bomby. Paradoxem tedy je, že inteligence našeho národa byla nucena napomáhat Stalinovi k výrobě té nejničivější zbraně naší civilizace.
Političtí vězni pracovali v prostředí, kde byli neustále vystaveni záření smrtelně nebezpečného uranu. U mnoha z nich se časem projevovaly nemoci, jako je rakovina plic, a také vážná zranění způsobená špatnými pracovními podmínkami. Celkové oběti těchto nucených prací se počítají na několik stovek. Podle přiznaných údajů komunistických úřadů bylo v uranových táborech zastřeleno 31 vězňů při pokusu o útěk a 439 lidí bylo obětí různých „nehod“. Reálná čísla jsou však zcela jistě větší. Trvalé následky dlouholeté práce v blízkosti uranu a těžké fyzické práce se projevily i několik let po propuštění na amnestii v roce 1961.
Za ostnatým drátem tábora Vojna byli odsouzeni k nucené práci i hokejoví mistři světa z let 1947 a 1949. Důvodem bylo údajné podezření z plánované emigrace.
Naivní pokus o převýchovu
Komunistický režim se v rámci pracovních táborů soustředil i na propagandu mezi samotnými vězni. Pravidelně se museli vzdělávat ve spisech Lenina a Stalina, což bylo spíše úsměvné, protože nikdo z politických vězňů ani trošku nevěřil v komunistický „ráj“ na zemi.
Když režim v šedesátých letech uvolňoval poměry, všechny tábory nucených prací se musely zavřít. Celoplošná amnestie v roce 1961 osvobodila všechny přeživší vězně, ale šikana v podobě sledování StB pokračovala dál.
Dnes je památník Vojna u Příbrami místem, kde si lze připomenout krutost komunistického režimu, který odměňoval hrdiny tvrdou a smrtelně nebezpečnou prací. V roce 2001 byl vyhlášen kulturní památkou a od roku 2005 je otevřený veřejnosti jako pietní místo.
Zdroje: Krvavá léta, Česká televize
KAM DÁL: Zrůda ve zrůdném režimu: Soudce kat Vaš ničeho nelitoval, zlikvidoval i svého hrdinu.