Život Jana Lucemburského je neodmyslitelně spjat s českým národem, jeho historií i hrdinskými skutky. Nechybělo ale mnoho a naše minulost – a možná i současnost – se mohla odvíjet docela jinak.
Příliš mladý na ženění a korunu
Otec budoucího českého krále, Jindřich VII. Lucemburský, mimo dalších titulů také římskoněmecký král a císař Svaté říše římské, z žádosti, aby jeho tehdy čtrnáctiletý synek usedl na český trůn, žádnou velkou radost neměl. Jeho budoucí snacha Eliška byla navíc o čtyři roky starší než její domluvený nastávající. Jindřich VII. se proto pokusil o malou lest. Když se nevěsta blížila k námluvám do Špýru, vyslal jí naproti svého mladšího bratra Walrama v naději, že se do staršího muže zamiluje a Jana odmítne. To se ale nestalo, a tak se českým králem přece jen stal Jan Lucemburský, mladík, který byl – stejně jako později jeho syn Karel IV. – vychován na francouzském dvoře.
Schopný a udatný nemocný král
Jan se ukázal být králem schopným, ale mnozí obdivovali zvláště jeho udatnost a neohroženost v bojích, kterými svoje vojska prováděl s neobyčejnou bravurou. Vysloužil si za to uznání dokonce i od svých nepřátel. Když nebyla v dohledu žádná skutečná bitva, rád si porovnával svoje síly v rytířských turnajích. A to i přes svůj handicap, který by většinu ostatních mužů z takové zábavy či povinnosti vyřadil. Stejně jako další muži z Janovy rodiny měl i český král vážnou oční vadu. Nejprve, do svých třiačtyřiceti let, trpěl „jen“ výraznou krátkozrakostí. Pak se ale přidal pravděpodobně zelený zákal a panovníkův zrak se nenávratně ztrácel. Kromě jiného i vinou tehdejší lékařské péče.
Zrak mu nikdo nezachránil
I když měl Jan Lucemburský jako nejmocnější muž království možnost vyhledat pomoc těch nejlepších lékařů, kteří byli v té době k dispozici, se zeleným zákalem si nevěděl rady žádný z nich. Král se dokonce vydal za pomocí do Vratislavi, tam však bohužel narazil na muže, který se rozhodl jeho problém řešit kromě dalších mastiček také tou, do které přidal pro jistotu i trochu tehdy poměrně oblíbené rtuti. Tenhle pokus o léčbu stál krále definitivně pravé oko a lékaře následně život. V té době se Jan Lucemburský mohl orientovat alespoň podle zbytků zraku v levém oku, ale ani to nevydrželo dlouho. Přes veškerou péči, kterou se mu snažili poskytnout v Čechách i ve Francii, zanedlouho oslepl docela.
Sedm let vládl poslepu
Ani úplná ztráta zraku ale králi nebránila v panování, i když byl zcela odkázán na pomoc druhých. Nešlo přitom o krátký úsek jeho vlády, ale o plných posledních sedm let, kdy mimo jiné Evropu protínaly bitvy začínající stoleté války. A jednou z takových se stala 26. srpna roku 1346 také známá bitva u Kresčaku, tedy právě ta, před kterou mělo zaznít jedno z nejznámějších prohlášení naší historie: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“.
Slepý král v posledním boji
A tak se také stalo, alespoň v tomto případě. Zcela slepý Jan Lucemburský se nechal svými vojáky vysadit na koně, kterého uvázali mezi dva další, na nichž seděli královi pobočníci. Vybaven mečem, kterým podle dochovaných zpráv mával kolem sebe, se vydal na svoji poslední válečnou zteč, o níž musel tušit, že je v podstatě sebevražedným krokem. Postavil se tehdy po bok francouzského krále proti Angličanům.
Lučištníci rozhodli bitvu, král padl
I když se to zpočátku zdálo nepravděpodobné, angličtí lukostřelci Francouze, za které bojovali i Janovi vojáci, přes jejich více než dvojnásobný počet doslova zmasakrovali. Několika šípům se přitom nevyhnul ani tehdy teprve padesátiletý slepý český král Jan Lucemburský. Zůstal ležet na bitevním poli mezi svými vojáky. Jak slíbil, z boje neutekl… Jeho udatnost tehdy ocenil i vůdce nepřátelského vojska, král Eduard III.
Zdroj: wikipedie, zoom.prima, ceskedukaty, Velké dějiny zemí koruny české (Bobková, Bartlová)
KAM DÁL: Tragický osud Fanny Mills s půlmetrovými chodidly: Měla peníze, ale skončila špatně a brzy.
