Marcel Nadjari byl docela obyčejný Řek. Narodil se v roce 1917 v Soluni a v mládí měl sen o umělecké kariéře. Miloval výtvarné umění, ale rodinná situace jej donutila změnit záměry, a proto po škole nastoupil jako pomocník ke svému otci do prodejny krmiv pro zvířata. A tak by mohla jeho životní cesta pokračovat, kdyby ve svých dvaceti letech nevstoupil do armády.
Vojákem ve válečných letech
V uniformě pak bojoval proti Italům v bojích o Albánii a v roce 1942 byl spolu s dalšími poslán do německého pracovního tábora, odkud se mu ještě podařilo utéct. Na několik měsíců se tenkrát zabydlel v Aténách. Ani to ale neměl být konec jeho utrpení. Přišel konec roku 1943 a Marcel Nadjari byl zatčen Němci a mučen tak dlouho, než se přiznal ke svému židovskému původu. Deportaci do koncentračního tábora v Haidari a zanedlouho přímo do Osvětimi se již nemohl ubránit. Skutečné peklo začalo…
Bylo to štěstí?
Po příjezdu do Osvětimi měl Marcel Nadjari svým způsobem štěstí, i když další dny a měsíce musely pro něj být nepředstavitelným utrpením. Nebyl poslán, jako mnoho dalších, rovnou do plynové komory, ale spolu s další přibližně stovkou mužů jej vybrali jako nové posily takzvaného Sonderkommanda. Tyto skupiny vězňů, které byly zřízeny v každém z vyhlazovacích táborů, měly na starosti tu nejšílenější práci, jakou si kdo dokáže představit. Tito převážně židovští muži se starali o provoz plynových komor a krematorií, a to od samého začátku „akce“ až do poslední tečky.
Smrt v přímém přenosu
Byli to právě členové Sonderkommanda, kteří viděli přijíždět nové a nové vězně do koncentračního tábora a měli za úkol zajistit, aby všechno další proběhlo hladce – od vysvléknutí odsouzenců na smrt, přes odevzdání všeho cenného až po nahnání do plynové komory a vykonání krutého ortelu. Přibližně hodinu poté byla otevřena vrata plynové komory, kde ležela bezvládná těla. Někdy jich bylo dokonce několik tisíc. I toto byla práce pro Marcela Nadjariho a jeho spoluvězně. Nebožtíky bylo nutné vytahat z komory, dopravit na hromady buď k pohřbení, nebo ke spálení v krematoriích. Ještě předtím ale některým z nich museli vytrhat zlaté zuby. Následovala „údržba“ plynové komory plné krve a výkalů.
Odsouzeni k smrti
Členové Sonderkommanda se zde setkávali se zcela neznámými lidmi, mnohdy i se svými známými nebo dokonce členy rodiny. Prozradit jim, co je čeká, ale nikdo nesměl, odplata byla v takové chvíli nepředstavitelná. Vězeň, který by se takovému pravidlu vzepřel, byl buď na místě zastřelen (v tom lepším případě), nebo vhozen zaživa do kremační pece. K smrti byli ale vlastně již předem odsouzeni všichni členové těchto pracovních skupin. I když byli důsledně drženi mimo kontakt s ostatními zajatci, během několika chvil se dozvěděli tolik o krutosti nacistů, že Němci považovali za nutné pro zachování klidu v táboře tyto muže po několika měsících vyměnit za nové. Ti, kteří již dosloužili, byli zavražděni.
Tajný dopis plný hrůzy
Jak na tyto dny, týdny a měsíce vzpomíná ve své výpovědi, kterou ukryl do nádoby a zakopal poblíž plotu tábora, Marcel Nadjari, jenž to štěstí, že nacistické řádění přežil? „Lidé vcházeli nazí do komory smrti, kam Němci ke stropu připevnili trubky, aby si odsouzení mysleli, že se jdou osprchovat. Němci je potom bičem donutili namačkat se na sebe tak, aby se jich tam vešlo co nejvíce – byli tam doslova jako sardinky. Pak byly dveře hermeticky uzavřeny,“ popsal zoufalý člen Sonderkommanda poslední minuty života tisíců nešťastníků.
Přežil i díky touze po pomstě
„Po půl hodině se dveře plynové komory otevřely a naše práce začala. Mrtvoly těchto nevinných žen a dětí jsme vynesli do výtahu, který je přivezl do místnosti s pecemi, kde byly spáleny. Mnohokrát mě napadlo vejít s těmi lidmi do plynové komory, ale rozhodl jsem se zůstat naživu, abych mohl pomstít svoji rodinu. Chtěl jsem žít, abych pomstil smrt otce a mámy a své milované sestry Nelli,“ vysvětlil ve svém dopise Marcel Nadjari důvod, který mu dal sílu přečkat všechny ty hrůzy. „Všichni zde trpíme věcmi, které si lidská mysl nedokáže představit. Nejsem smutný z toho, že bych zemřel, ale jsem smutný, že se bych nemohl pomstít, jak bych chtěl,“ napsal mimo jiné v dopise.
Život po osvětimském umírání
Marcel Nadjari se dožil konce války a osvobození koncentračního tábora. Nejprve se vrátil do Řecka, ale později se jeho domovem stala Amerika. Ve svých pamětech podal jedno z nejcennějších svědectví o zvrácenosti té doby a svým způsobem tak uctil památku milovaných členů své rodiny. Jeho dopis i další důkazy jsou a musí zůstat připomínkou neuvěřitelně krutého zacházení s lidmi, kterého byli nacisté za druhé světové války schopni.
Zdroj: Smithsonian, greekreporter, holokaustreader
KAM DÁL: Ponižování či vězeň na vodítku: Praktiky made in USA, které si nezadají s totalitními režimy.
