Karel IV. neměl v dětství příliš štěstí. Jeho otec Jan Lucemburský měl mnohé spory se svojí manželkou a Karlovou - tehdy ještě Václavovou - matkou Eliškou Přemyslovnou. A bylo to tak zlé, že jí neváhal odebrat velmi malého synka a doslova jej izolovat od všeho dění na Křivoklátě. Královské děti nemívaly a dodnes mnohdy nemají tak veselé a jen samým štěstím naplněné dny, jak si myslíme. Na příběhu maličkého Václava si to můžeme znovu ukázat.
Za strýcem do Francie
Sedmiletý Václav byl odeslán na výchovu a za vzděláním do Francie, ke svému strýci. A protože tenhle strýček byl shodou okolností sám francouzský král Karel, měl i malý Václav naději na tu nejlepší péči. Té se mu také dostalo. Nejprve ale byl biřmován a právě při této příležitosti přijal jméno, pod kterým o něm již napříště slýcháme a čteme v kronikách. Z Václava se stal Karel a později po korunovaci dokonce Karel IV. Strýc mu dal do života to nejlepší, co jen budoucí panovník mohl získat - vzdělání jak světské, tak i církevní, a dokonce i první manželku Blanku, francouzskou princeznu. Pak už se ale musel Karel také vrátit domů a jako markrabě moravský se postavil do role, jakou mu osud určil.
Smrti se vyhnul díky víře
Jedním z jeho úkolů se stala také cesta do Itálie, na kterou jistě po celý zbytek svého života nemohl zapomenout. Jeho otec jej sem v roce 1331 vyslal jako svého zástupce (čtrnáctiletého kluka), aby právě tuto část území spravoval. Co se vlastně tehdy přihodilo? Karel přicestoval do Itálie i se svojí družinou v době Velikonoc, dokonce přímo na Velký pátek. Jako velmi zbožný člověk se samozřejmě účastnil církevních tradic i mše. A právě tehdy mu Bůh a prozřetelnost podle jeho vlastních zápisů patrně zachránili život. O velikonoční neděli se chtěl budoucí panovník zúčastnit mše a jako velmi zbožný člověk zachoval také vše, co k tomu patří. Včetně eucharistického půstu přes svatým přijímáním. A právě to, jak se mělo brzy ukázal, rozhodlo o jeho dalším bytí.
Karel IV. se řídil mnoha radami, díky kterým si jej můžeme dodnes pamatovat jako moudrého panovníka. Patří mezi ně i ta o výběru přátel: „Varujte se špatného spolčování a špatných rad, protože se svatými budete svatí a se zkaženými zkaženými.“
Viník byl odhalen samotným Karlem
Karel IV. se dlouho modlil, poslouchal kázání a věnoval se Bohu. Když potom přišel z kostela a chtěl usednout k obědu, zjistil, že je jeho družina ve velkém problému. „Když jsem po mši přišel k obědu, bylo mi řečeno, že má čeleď náhle upadla do nemoci a zvláště ti, kdo před obědem něco pojedli. Já pak, sedě za stolem, nechtěl jsem jíst - a všichni jsme byli zastrašeni,“ píše Karel IV. ve své kronice. Co se stalo? Náhoda to nebyla a viník atentátu byl brzy odhalen. Tuhle část nešťasného příběhu panovník popsal pro budoucí generace: „Jak jsem se rozhlížel, viděl jsem člověka krásného a hbitého, jehož jsem neznal, který chodil kolem stolu a tvářil se němým. Pojat proti němu podezření, dal jsem ho zajmout. Po mnohém mučení třetího dne promluvil a přiznal se třetí den, že on namíchal v kuchyni do jídla jed z rozkazu a návodu Azzoneho Viscontiho.“ Bylo to tedy dílo tehdejšíno nejvyššího milánského představitele. Zdá se, že si tamní dokázali dost dobře představit, že se i nadále obejdou bez přítomnosti králova zástupce.“
Zachránil si život a našel přítele
Nebýt tak silné Karlovy zbožnosti, pravděpodobně by byl i on - a hlavně on - toho dne sprovozen ze světa. Není tedy divu, že se právě tehdy ještě více utvrdil v tom, že je jeho myšlení správné a vztah k Bohu a církvi je tou pravou cestou. Navíc našel přítele a spojence pro další dlouhé roky. Stal se jím Beneš Krabice z Vetmile, podobně smýšlející mladý muž, který se vyhnul otravě ze stejných důvodů jako sám Karel, a to je spojilo.
Zdroj: Teologická fakulta JU, wikipedie, cestovinky
KAM DÁL: Jelcin učil Rusy milovat Putina. Prezident s pověstí opilce nevěděl, co dělá.
