Není nic horšího než se Virginie zeptat, zda nechce s prací lovkyně humrů skončit. Zakaboní se s tím, že rozhodně ne! „Budu to dělat, dokud nezemřu. A to opravdu nevím, kdy to bude,“ má podle webu Daily Star jasno žena ze státu Maine v USA. Toto povolání přitom dělá už od svých sedmi let.
Důchod? Takové slovo se nenosí
Nedávno měla nehodu, pořezala se a "stálo" to sedm stehů. „Doktor se mě ptal, proč tam venku pořád blbnu. Odpověděla jsem, mu, že zkrátka chci. Je mi jedno, co si myslí. Takto jsem vyrostla, práce pro mě není těžká. Možná pro jiné, ale ne pro mě.“
Pro Boston Globe uvedla, že když na moři začínala, žádné jiné ženy kromě ní tam nebyly. Začínala se svým otcem, lov humrů byl vždy považován za výhradně mužskou práci. Přesto její synové i dnes trvají na tom, že ona bude kapitánkou lodi. „Co by se stalo, kdyby kluci chtěli skončit? Netuším, nesmířila bych se s tím.“
Vědí to i její synové. „Máma by si asi myslela, že s námi není něco v pořádku. Ona se prostě nikdy nevzdává,“ usmívá se Max.
Humrů je méně a méně
Trojice chodí makat tři dny na Penobscot Bay v Maine v týdnu od května do listopadu. Vstávají ve tři hodiny ráno, do postele se dostanou kolem desáté večer. Max řídí loď a tahá úlovky, jeho máma má za úkol humry měřit, malé hodit zpět a větší, které mohou prodat, správně zajistit.
Jediná věc se změnila od doby, kdy paní Oliver začínala. „Humrů je mnohem méně. Loví se až příliš. Ale jinak? Žádná změna. Stejně jako dřív s manželem i se syny chodíme ven za každého počasí. Výjimky nejsou.“
Zdroj: Daily Star
KAM DÁL: Lovci duchů se vydali do opuštěného ústavu. Čekalo je tam děsivé překvapení.