Je jen málo takových herců, jako byl prakticky nedostižný Jaroslav Marvan. Co o něm ale víme? Jistě si vzpomeneme na muže s buřinkou, radu Vacátka, který je pro mnohé diváky dodnes symbolem kriminalistiky první republiky. Kdo jiný by tak dobře a s pochopením mohl šéfovat pražské mordpartě, tedy inspektoru Mrázkovi v podání Františka Filipovského, Brůžkovi, jehož postavu dokonale ztvárnil Josef Bláha a Josefu Vinkláři jako Boušemu? Jednoduše Jaroslav Marvan byl zkrátka Pan herec.
Pošta byla první volbou
Jaroslav Marvan se narodil na konci roku 1901do rodiny poštovního úředníka. Jako malý se také v otcově profesi zhlédl a až do dospělosti věřil, že právě tohle je jeho životní cesta. Vždyť dokonce do tohoto úřadu po škole také nastoupil. Táhlo ho to ale také k ochotnickému divadlu a právě to se o několik let později ukázalo jako rozhodující.
První role u Vlasty Buriana
K “opravdovému” hraní se Jaroslav Marvan dostal, jako ostatně i mnozí jiní vynikající herci té doby, na jevišti divadla Vlasty Buriana, kam ho doporučil Josef Čapek. Brzy se ukázalo, že šlo o skutečně dobrý krok tím pravým směrem. Jestliže zpočátku bral svoje působení v divadle jako vedlejší příjem k hlavnímu povolání a hlavně jako svůj životní sen, v roce 1926 se z něj stal herec na plný úvazek.
Nepostradatelný kolega
Zanedlouho se stal nepostradatelným společníkem majitele a hlavní postavy divadla, Vlasty Buriana, který již v té době měl pověst nejlepšího komika, jakého může divák vidět. Budoucímu radovi Vacátkovi tak připadl nelehký úkol, s nímž se ale dokázal vyrovnat - úkol nahrávače hlavnímu muži divadla, role “toho druhého”. S takovým údělem se herci většinou jen velmi těžko srovnávají, zvláště ve chvíli, kdy k tomu prvnímu místu mají velmi blízko. Jaroslav Marvan byl ale herec, který zkrátka chtěl hrát, chtěl vystupovat a chtěl být v divadle.
Těžká služba s Burianem
Sekundovat Vlastovi Burianovi nebylo nic jednoduchého. Scénáře rozhodně nebyly oblíbenou četbou prvního komika té doby, který naopak vynikal v improvizaci. Před Jaroslavem Marvanem tak často stál úkol vést hru alespoň částečně kýženým směrem. Přesto to zvládal a jeho šéf to velmi dobře věděl. Proto také ve chvíli, kdy se Marvan rozhodl z divadla odejít, dal mu nabídku, která se zdánlivě nedala odmítnout. Připravil smlouvu bez částky honoráře - ten si měl Jaroslav Marvan doplnit sám. Ani to jej ale neoblomilo, ostatně už v té době si v divadle Vlasty Buriana přišel na větší peníze než mnozí jiní herci například v Národním divadle. Jaroslav Marvan ale mířil do Divadla na Vinohradech - to bylo v roce 1943, tedy za války…
Seriózní herec na Vinohradech i v Národním
Zatímco před válkou působil hlavně v komických rolích, ačkoliv sám odmítal zařazení do “škatulky” komik, ve Vinohradském divadle se Jaroslav Marvan dostal i k rolím charakterním a vážným. Po dalším čtyřletém působení v Městských divadlech pražských již přešel do svého posledního divadleního angažmá, do Národního divadla, kde jej mohli diváci vídat ve velkých rolích plných osmnáct let - až do jeho odchodu do důchodu v roce 1972.
Ženy Jaroslava Marvana
Jaroslav Marvan byl ženatý pouze jednou, se svojí ženou Márinkou ale neměl žádného potomka. Neznamená to však, že zůstal bezdětný. Po dlouhodobém poklidném vztahu se svojí manželkou se herec před šedesátkou zamiloval do mladší kolegyně z Národního divadla Aleny Jančaříkové a jejich láska přinesla dceru, malou Aničku. Její matka se ale z dcery netěšila dlouho, brzy za velmi podivných okolností zemřela - hovořilo se o sebevraždě. Marvanova dcera, k níž se (stejně jako ke vztahu s její matkou) veřejně hlásil, pak vyrůstala u tety, zatímco její otec ji přibližně jednou měsíčně navštěvoval. Ani tento moment mu ale na divácké oblibě neubral, i když se samozřejmě našli lidé, kteří skvrnu nevěry na jeho charakteru nemohli přehlédnout.
Konec života Jaroslava Marvana byl bohužel velmi bolestný. Jako mnohé jiné, postihla i jeho rakovina, která jeho tělo doslova užírala zaživa.
KAM DÁL: Krásná Kateřina Aragonská se vdala za bratra svého prvního muže. Ten se k ní ale po letech zachoval jako hulvát.
