Lidstvo se ve své dlouhé historii bálo už lecčeho. Zdá se, jako by bez strachu ani nemohlo existovat. Bojíme se reálných nebezpečí - nemocí, válek, lidí, kteří se neštítí zla - ale bojíme se i naprosto nereálných věcí a bytostí, jako jsou upíři. Není ale na děsivých pověstech o nemrtvých postavách, které v noci vystupují z hrobů a pijí lidem krev, přece jen něco pravdy?
Upíry znali již staří Řekové
Pověsti o nemrtvých, kteří škodí živým, se dochovaly již ze starého Říma a na mnoha místech přetrvaly v podstatě dodnes. Původ upírů se v průběhu doby mírně měnil, někdy se hovořilo hlavně o lidech, kteří přišli o život ne tak docela přirozeným způsobem - mohlo se jednat o sebevrahy nebo i popravené zločince, lidi, jejichž zvláštní smrtelnou nemoc si ostatní v té době nedokázali vysvětlit jinak než jako prokletí…
Upírem se ale stávali také ti, kteří se zkrátka chovali divně, jinak, než bylo ve společnosti zvykem, ti, kteří se snažili o dosažení určité změny, a samozřejmě také zlí a krutí lidé, jež měli již za svého života podíl na smrti jiných. To všechno byli „reální“ upíři, jejichž řady doplňovala stvoření zcela mýtická, zrozená ze spojení démonů a čarodějnic.
Jak vypadá upír?
Většina příběhů o upírech hovoří o osobách bledých, kterým samozřejmě nechybí typické dlouhé špičáky. Jsou to tvorové vychrtlé postavy, kteří se spíše mátožně potácejí nočním městem a hledají svoje oběti a hlavně krev. Pokud se ale podíváme na upíry z dnešního pohledu, jen těžko si nevšimneme nápadné podobnosti jejich popisu s lidmi, trpícími dědičnou metabolickou poruchou, zvanou porfyrie.
Nápadná shoda
Lidé, trpící porfyrií, mají problémy s tvorbou červených krvinek a s touto skutečností jsou provázány mnohé další problémy. Kromě bolestí a dalších jevů, které jsou pro ostatní méně znatelné, se ale porfyrie projevuje také ustupujícími dásněmi a změnou barvy zubů, které získávají červený až hnědý nádech.
Řekněme si upřímně - ustupující dásně odhalují delší část zubu, a pokud je to navíc zub zabarvený do červena, nezbývá moc místa pro další vysvětlování. V době, kdy si tuto změnu lidé nedokázali vysvětlit věděcky, závěr byl jednoznačný: je to upír.
Zvláštní chování
Nedostatek červených krvinek vede také k dalším projevům choroby, jako je neuropatie, která postiženého omezuje v běžném pohybu. Jeho chůze pak může být nekoordinovaná, zkrátka zvláštní. Také chování nemocného je mnohdy vinou psychických problémů odlišné od normálu, což jim v dobách, kdy byl větší význam než vědě přikládán mýtům a pověrám, opravdu moc nepomohlo.
Jenom v noci? I to má reálný základ
Lidé, trpící určitou podobou uvedené poruchy, jsou vinou dalších doprovodných problémů velmi citliví na světlo.
Nemusí se přitom jednat jen o přímé sluneční paprsky, ale nesnesou ani běžné denní světlo, dokonce ani při zatažené obloze. Na jejich pokožce rychle vznikají puchýře. Jsou proto odkázáni prakticky pouze na noční život. A další dílek skládačky je na místě...
Pití krve pomáhalo
V dnešní době jsou pacientům podávány krevní transfuze, které v minulosti mohlo do určité míry nahrazovat pití zvířecí krve. Stejně tak je nutné, aby se nemocní stranili denního světla a vycházeli tak pouze po setmění. Opět se tedy potkávají jednoznačné důkazy o existenci reálných „upírů“.
A co česnek?
Tak snad alespoň ten česnek do výčtu podobností nebude zapadat… nebo snad ano? Dokonce i tato část pověry se zakládá na pravdě a souvisí s porfyrií. Nemocní se totiž kromě pití alkoholu a již zmiňovaného vycházení na denní světlo mají vyvarovat konzumace česneku. Takže je patrně úplně jasné, jak mýty o upírech vznikly. A vlastně lidé podobných vlastností žijí mezi námi stále, jen je již nepovažujeme za nebezpečné tvory, ale pacienty.
