/KOMENTÁŘ/ Veřejný prostor na Smetanově nábřeží se před pár dny o podstatný kus rozšířil. Automobilová doprava je omezena v jednom pruhu. "Ušetřilo" to zhruba 150 metrů. Místní podniky tak rozšířily svoje zahrádky a místo projíždějících automobilů nabídly odpočinkovou zónu.
Krok, který má "na svědomí" náměstek pro dopravu Adam Scheinherr, vyvolal bouřlivé reakce některých Pražanů, zástupců Prahy 1, opozice, ale také koaličních partnerů. Smetanovo nábřeží se tak stalo politickým tématem, ke kterému se mají potřebu vyjádřit všichni. Možná se díky tomu také upře pozornost na fakt, že jedno z nejkrásnějších nábřeží na světě je smutnou vizitkou neschopnosti politické moci už několik desítek let.
Vítězství všech Pražanů
Zmíněných 150 metrů dnes už bývalé silnice je třaskavé téma, kde bychom jen těžko hledali politickou shodu. Předseda Prahy Sobě Jan Čižinský to pokládá za vítězství Pražanů, předseda a koaliční partner ze Spojených sil pro Prahu Jiří Pospíšil zase rozhodnutí popisuje jako zbrklé a proti vůli názoru TOP 09 a jejího klubu.
A co opoziční politici? Ti svolávají mimořádné jednání na magistrátu. Zdá se tedy, že téma uzavřené části Smetanova nábřeží bude ještě několik dní bublat na několika frontách. Paradoxně však z debaty, ale i z aktuálního řešení vymizelo hned několik podstatných detailů, které vedení Prahy dlouhodobě ignoruje.
Stačí se totiž projít od Karlova mostu k mostu Legií, aby člověk pochopil, že problém je mnohem hlubší a kritizovaná uzavírka je jen improvizovaným pokusem bezútěšnost Smetanova nábřeží zvrátit do pozitivní roviny.
Smutná procházka časem
Dálnice na jednom z nejkrásnějších míst v Praze. Tak hovoří jistý maďarský architekt v knize Karla Honzíka Tvorba životního stylu o Smetanově nábřeží. V moderních dějinách Prahy se tento unikátní prostor s úžasnými výhledy na panorama města stává trnem v oku každého, kdo alespoň trochu rozumí archutektuře, natož odborníkům v oboru. Nenaplněný potenciál, tato dvě slova to asi vystihují nejlépe.
Zmíněný Karel Honzík se také jako architekt vyjádřil, že by automobilovou dopravu schoval pod povrch, aby celé nábřeží patřilo primárně chodcům a stala se z něj promenáda, kterou by pak mohl Praze závidět celý svět.
Kniha vyšla v roce 1946 a v roce 2020 se samozřejmě dopravní situace města radikálně změnila. Zároveň tato velká porce času hovoří o smutné realitě, kdy se téměř za jedno století neučinilo pro revitalizaci tak nádherného prostoru skoro nic. Když pomineme pokus o to probudit malý kousek nábřeží tím, že z něj zmizí automobily. Ovšem jen proto, aby se zde postavily židle a stolečky. Je rozhodně nutné velmi důsledně upozornit na skutečnost, že současný stav mobiliáře, dlažby, údržby a průchodnosti prostoru pro pěší dokazují, že je problém politiků jako hospodářů hlavního města mnohem žalostnější.
Vysázené stromy zapuštěné v chodníku slouží jako nedobrovolné odpadkové koše a lavičky, které by měly sloužit k sezení, vypadají jako vrásčité čelo stoleté stařenky. Na rozdíl od staré dámy však nevyprávějí o životní moudrosti, v tomto případě je to jednoduše pouze ostuda. Z estetického hlediska samozřejmě není ani vhodné nově vytvořený prostor pro pěší zónu zabarikádovat žlutočernými protiteroristickými zátarasy.
Byť se v tuzemském prostředí komplexnější změny města stávají nekonečným příběhem, kdy trvá několik let, než je možné atraktivní vizualizace proměnit v realitu, tak právě Smetanovo nábřeží je místem, kde je potřeba přemýšlet koncepčně a do hloubky.
Je s podivem, že pražští politici za desítky let nebyli schopni přistoupit k tomuto vzácnému místu zodpovědně a se vší vážností. Ve vyspělých zemích se podobný potenciál využil (Barcelona, Kodaň, Amsterdam, Stockholm a další). V Praze se bohužel nedočkáme ani opravených laviček, vynesených košů, ale můžeme očekávat politické přestřelky na téma odkloněné automobilové dopravy z místa, které by mělo z podstaty své povahy patřit hlavně pěší chůzi, nikoli jako vozový park.
KAM DÁL: Mladým Koněv nechybí. V místě, kde byla kontroverzní socha, se prohánějí na koloběžkách
