Masakr v Columbine High School, tedy na střední škole v Coloredském městě Columbine, byl podle pozdějších výsledků vyšetřování výsledkem souhry mnoha okolností, hlavním tématem v něm ale patrně byla psychická labilita jednoho z útočících studentů, nepochopení a snad i částečně šikana okolí a pak také snadná dostupnost zbraní. Jak se všechno odehrálo?
Nenápadný začátek
Celý příběh začal mnohem dříve, než došlo ke krvavému vyústění problému. Hlavními postavami v negativních rolích byli dva studenti střední školy, Eric Harris a Dylan Klebold, kteří se poznali již na základní škole a střední je ještě více stmelila. Tou dobou už měl ale Eric psychické problémy, plynoucí pravděpodobně z častého stěhování rodiny v době, kdy byl ještě malý. Neukotvení, stále noví spolužáci a problémy s nimi Ericovi uzavřely svět a on se začal zabývat počítačovou hrou Doom.
První varování
V jednom okamžiku se na Ericově blogu začaly objevovat alarmující momenty. Jeho komentáře nabíraly na míře nenávisti vůči jeho vrstevníkům, škole i společnosti. Došlo to tak daleko, že celý případ vyšetřovala policie, ale bez výsledku. V té době se hovořilo o reakci na šikanu, další a podrobnější rozbory Ericova krátkého života ale tuto teorii nepotvrzují.
On ani jeho komplic netrpěli vyloučením ze společnosti. „Oba se zabývali školními i mimoškolními aktivitami, pracovali na částečný úvazek s některými svými kamarády v pizzerii,“ řekl například psycholog Peter Langman pro The Washington Post. „Oba byli v bowlingové lize. Harris hrál ve školním fotbalovém týmu jako nováček a podle zprávy šerifovy kanceláře pokračoval i po škole ve fotbalu a volejbalu. Klebold hrál baseballovou ligu,“ doplnil.
Přepadení řidiče
Další akcí, která měla okolí varovat, bylo napadení řidiče dodávky, které Eric již provedl společně s Dylanem. Tady už vedlo vyšetřování alespoň k nařízení vyšetření psychologem. Ten však, jak to bývá u takovýchto lidí poměrně často, konstatoval, že testy dopadly dobře. Eric dostal recept na uklidňující léky a vše bylo vyřešeno i omluvou napadenému muži. Jak se ukázalo, nešlo ale o upřímná slova. V Ericově deníku byly později nalezeny urážky a nadávky, směřované mimo jiné také právě k onomu řidiči.
Tichý vývoj
Situace se zdánlivě vrátila do normálu, útoky na Ericově blogu ustaly, ale snad nikdo kromě jeho kamaráda Dylana netušil, co se odehrává v jeho duši. Svědectví podal až později nalezený deník, který si psal stejně jako Dylan. Zde, stejně jako dříve na blogu, vyjadřoval svoji nenávist vůči okolí. Ta vyústila 20. dubna roku 1999 v jeden z nejhrůznějších podobných činů ve Spojených státech.
Klidnější Dylan
Kdo byl Ericovým komplicem? Dylan byl oproti Ericovi umírněnější, odborníci po uzavření vyšetřování dokonce konstatovali, že sám by takovou hrůzu patrně nikdy nespustil. Oproti Ericovi žil Dylan ve městě po celý svůj život a měl k němu pevnou vazbu.
Rád sportoval a až do okamžiku seznámení s Ericem s ním nebyly žádné problémy. Je tedy zjevné, kdo byl ve dvojici vůdčí osobností a kdo byl tak zvaně ve vleku. Nicméně to neznamená, že Dylanův podíl na masakru je možné zlehčovat. Mladí lidé umírali, ať již byly pohnutky a síla přesvědčení každého z útočníků jakékoliv.
Osudný den
Ten den ve škole probíhal stejně jako všechny ostatní. Zlom přišel až 16 minut po jedenácté hodině, kdy u školy zastavilo auto, z něhož vystoupili Eric s Dylanem. U sebe měli velké množství různé munice a samozřejmě střelné zbraně. Jejich původní plán odpálit plynové bomby v jídelně, kde měly být tou dobou stovky studentů, se naštěstí nepodařil, ale ani tak se bohužel jejich řádění neobešlo bez obětí na životech.
Umírali mladí lidé
První studentku zastřelili již cestou do budouvy, další pak bezmyšlenkovitě masakrovali uvnitř školy. Většině se naštěstí podařilo z budovy utéct, mnozí se schovávali, kde se dalo, ale dalším dvanácti se bohužel svůj život uchránit nepodařilo. Eric s Dylanem stříleli ve třídách, i knihovně, na chodbách - stříleli náhodně, své oběti nevybírali. Některým studentům se podařilo telefonicky spojit s rodiči. Hrůzu, jakou nejen oni, ale i jejich rodiny v tu chvíli prožívali, si nikdo neumí představit.
Děs a vraždění na Columbinské střední škole trvaly strašlivých 46 minut, a to až do okamžiku, kdy oba šílení útočníci spáchali sebevraždu.
Hrůza v přímém přenosu
Střelba na Columbinské střední škole nebyla prvním takovým případem v dějinách USA, každopádně však svým charakterem patřila v té době na špičku hrůzy. Už jen s ohledem na skutečnost, že šlo o první z bohužel řady dalších podobných, která se odehrála v době moderních technologií, kdy byla akce dvou studentů zdokumentována školními kamerami, lidé měli s sebou mobilní telefony a mohli ihned informovat o dění v budově a také díky pozornosti médií.
Vraždy ihned vyvolaly diskusi ohledně dostupnosti zbraní ve Spojených státech, o šikaně i dalších momentech, které se v souvislosti s masakrem objevily. Jedním z nich byla a je také nebezpečnost násilných počítačových her, kterým holdoval především Eric.
Jaké jsou důsledky?
Zda jsou některé z těchto otázek po více než dvaceti letech již vyřešeny, je velmi diskutabilní. Zbraně jsou stále dostupné, šikanu se odstranit nedaří a počítačové hry rozhodně zájem mladých lidí neztrácejí. Změna je v přístupu k problému, v debatách a diskusích s dětmi. Může to ale zabránit dalším krveprolitím? Jak se bohužel stále ukazuje, ne tak docela.
Připomenout je možné například případ z roku 2018, kdy došlo k podobnému útoku v Parklandu na Floridě. Zde přišlo o život celkem sedmnáct lidí, z čehož plných čtrnáct byli opět mladí studenti. Pokud bychom chtěli sestavovat smutný žebříček podle počtu obětí, na samém vrcholu by stanul masakr, který se odehrál v roce 2007 na Technologické fakultě ve Virginii. Tady přišlo o život třiatřicet lidí.
Zrůdná inspirace
Jak se ale stále ukazuje, osudná střelba v columbinské střední škole si svoje další oběti vybírá vlastně dodnes. Již v několika podobných případech policisté při vyšetřování zjistili souvislost a inspiraci právě činem Erica Harrise a Dylana Klebolda.
Mladí muži si tedy bohužel i po svých sebevraždách na konto připisují další a další násilná úmrtí mladých lidí. Kromě toho je třeba připočítat často celoživotní traumata těch, kteří se ocitnou v centru nebo i poblíž podobného řádění a shodou šťastných náhod se jim podaří přežít.
KAM DÁL: Profesor Vuorinen varuje: Koronavirový mrak zůstává ve vzduchu mnohem déle, než jsme si mysleli.
