Spartakiády byly oslavovaným i kritizovaným sportovním svátkem. Na Poupata však nezapomeneme

Vojáci měli tradičně stále stejné "cvičební úbory" - zkrátka bílé trenýrky...
Zobrazit fotogalerii (6)
 

Pokud vám je kolem čtyřiceti let a více, pravděpodobně jste alespoň jednou v životě nacvičovali některou ze sestav pro spartakiádu, tedy sportovní svátek ne až tak dávné minulosti, kterému bylo věnováno hodně energie, publicity i peněz. Zaplněný Strahovský stadion pak byl vyvrcholením snahy cvičenců z celé republiky. Pamatujete na asi nejznámější “poupata”?

„Měla jsem vlastně to štěstí, že jsem byla v roce 1985 v sedmé třídě a právě já jsem se svými spolužačkami a ostatními stejně starými dívkami mohla nacvičovat snad nejznámější skladbu Poupata, na kterou si dodnes pamatují snad všichni, kteří tehdy sport sledovali,“ vzpomíná osmačtyřicetiletá paní Soňa. „I když vím, že je to z dnešního pohledu možná úsměvné, my jsme byly opravdu rády, že se nám to povedlo a nakonec jsme byly s naší skupinou vybrány na cvičení na Strahově. To nebylo tak samozřejmé a my jsme to chápaly doslova jako vítězství, jako poctu. Dokonce jsme se s kamarádkami objevily v televizi i na záznamu, který se potom vysílal. Byly jsme na to opravdu pyšné,” pamatuje si dodnes paní Soňa.

Dlouhá historie

Může se zdát, že je spartakiáda ryze záležitostí doby socialismu, ale její historie sahá ještě hlouběji, a to do první republiky. Právě tehdy se první spartakiády konaly z aktivity levicové části dělnických tělovýchovných jednot. Celorepublikové a velmi honosné podoby sportovního svátku číslo jedna se ale dočkala po roce 1955, kdy příprava na ni každých pět let - až do roku 1985 (kromě roku 1970), dlouho před veřejnými vystoupeními, představovala značnou část náplně hodin tělesné výchovy ve školách, cvičení vojáků, ale i času v jednotlivých tělovýchovných oddílech.

Socialistický fenomén

Je potřeba podotknout, že spartakiáda nebyla československým specifikem. Stejnou nebo velmi  podobnou sportovní událost si dopřávali lidé také v Německé demokratické republice nebo v Sovětském svazu či v Albánii. Dnes bychom se na hromadná cvičení podobného typu, ale v nesrovnatelně megalomanštější podobě, mohli podívat v Číně nebo v Severní Koreji.

Složitá příprava

Připravit spartakiádu ale nebylo rozhodně jednoduché. Vytvořit jednotlivé sestavy tak, aby bylo možné výsledný “strahovský” celek rozdělit na co nejmenší segmenty, nacvičitelné v každé tělocvičně, vybrat správnou hudbu, vše zorganizovat, zkoordinovat, zařídit - a zaplatit, samozřejmě. To byl úkol pro nespočet lidí po celé republice. Výsledek ale stál za to - zaplněný největší stadion v republice a třeba v roce 1985 celkem patnáct vystoupení ve dvou cvičebních odpoledních, přičemž každé se konalo dvakrát. Na ploše stadionu se vystřídalo téměř 190 tisíc cvičenců a v hledišti více než 1,2 milionu diváků.

Rozporuplné názory - tehdy i dnes

Nebylo to jednoduché a ani pohled na spartakiádu nebyl a dodnes není jednoznačný. Zatímco jedni vnímají tuto sportovní akci dodnes pouze jako součást propagandy, bez níž se to samozřejmě neobešlo, jiní vyzdvihují sportovní stránku takové akce, která na dlouhé měsíce zaměstnala desetitisíce lidí ve státě a přivedla je k pohybu. Například v roce 1985 se na okresních a krajských stadionech objevilo přes dva miliony (!) diváků.

Od nejmenších po nejstarší

Výhodou spartakiády byla její univerzálnost. Cvičit mohli rodiče se svými i velmi malými dětmi i senioři. Věkové rozpětí cvičenců bylo tedy od dětí předškolního věku až po sportovce po osmdesátce. Sestavy pak samozřejmě byly přizpůsobeny schopnostem a možnostem každé kategorie, a tak zatímco děti si se svými rodiči převážně “hrály”, v choreorafiích pro žáky se již počítalo s určitou fyzickou kondicí, v případě skladeb pro dospělé ženy a muže bylo nutné zohlednit i účast seniorů, tak ale výkony vojáků, členů Svazarmu nebo i vysokoškoláků byly na vysoké úrovni. Pestrost skladeb i hudebního doprovodu na Strahov i na regionální stadiony přiváděly plné tribuny diváků.

Bonus pro pražské děti

„Já jsem cvičila v roce 1985 jako starší žákyně, ale na minulé spartakiádě jsme nebyli, i když jsme už chodili do školy. I tak ale měla ta spartakiáda pro nás, jako pražské děti, velkou výhodu. Spartakiáda se konala těsně před koncem školního roku a cvičenci, kteří se do Prahy sjeli z celé republiky již několik dní předem, museli někde bydlet. No a k tomu účelu sloužily základní školy. Nevím, jestli všechny, ale naše ano. A tak jsme měli v tom roce prázdniny přibližně o týden delší,“ zavzpomínala paní Soňa na výhodu spartakiády, kterou ocenily zvláště školou povinné pražské děti.

Vzpomínáte také na spartakiádu? A jak ji vnímáte s odstupem doby vy?