/KOMENTÁŘ/ Stejně jako dění v samotných dnech revoluce a po ní je ale zajímavý vývoj, který v předchozích letech dovolil postupné upevňování moci strany, která si s demokratickými principy hlavu rozhodně nelámala.
Zajímavé je, že se národ začal bránit až po tak dlouhé době. Vždyť přece již v začátcích vlády minulého režimu se sama komunistická strana zbavovala lidí, kteří nebyli podle mínění vedení spolehliví, dostatečně oddaní a loajální. Někteří „byli odejiti“ z práce, někteří nemohli zůstat ani ve svých domovech, další byli uvězněni, dokonce i popraveni. A přesto si to národ nechal líbit - navíc od lidí, které si tehdy ještě dobrovolně zvolil. Proč?
Nadšení i pomsta
Odpověď není jednoduchá, základem ale byly částečně skutečná víra v lepší a spravedlivější zřízení, kde si budou lidé rovni, touha po jakési pomstě těm, kteří v minulosti žili ve větším blahobytu než dělnická třída, ale hlavně přirozená lidská vlastnost, na kterou spoléhají mnozí vůdci nebo ti, kteří by jimi rádi byli: strach... Vždyť kolik z lidí, kteří vidí, jak je jejich soused nebo spolupracovník trestán za názor, který nesouzní s názorem „správným“ nebo si dokonce dovolí vyslovit ten vlastní, se pustí do podobného boje? Kolik z nich bude riskovat vlastní kariéru nebo dokonce bezpečí a zázemí rodiny?
Usmívej se a mávej
Mnozí se v takové atmosféře raději přizpůsobí, vlastní názory si nechají pro sebe a podle hesla „Usmívej se a mávej“ se usmívají, mávají a myslí si svoje. Snad ani není možné takový přístup lidem vyčítat. Vžyť každý má svoje vlastní starosti, které často nejsou slučitelné s veřejnou funkcí nebo vystupováním. Navíc - potenciální nebezpečí pro další členy rodiny je velmi pádným důvodem k mlčení, i když nedobrovolnému.
Jenomže agresivní režim s každým novým mávajícím získává na síle, ať už se jedná o stát nebo jakoukoliv jinou společnost - navíc v momentě, kdy má možnost do vedoucích pozic (a nejen do nich) bez jakéhokoliv odporu dosadit své loajální spolupracovníky. Ti tak postupně, téměř nepozorovaně, prorostou celou společností a jako silné kořeny podpírají, vyživují a udržují v činnosti kmen a korunu, aniž by vnímali nebo chtěli vnímat, jak celý strom působí na život ve svém okolí.
Demokracie není samozřejmá
Bez ohledu na to, kolik času již uběhlo od sametové revoluce, je proto nezbytné neustále připomínat, že jakkoliv byl přerod totalitního zřízení v demokratický jasně viditelný a ohraničený, tak změny v opačném směru většinou probíhají pozvolně a téměř nepozorovaně. Přesto, nebo spíš právě proto, jsou ale nesmírně nebezpečné, a to musíme mít - i třicet let po sametové revoluci - neustále na paměti.
Ani dnes není demokracie, nad jejímž příchodem se před třiceti lety národ radoval, samozřejmá. Ani dnes nejsou vyloučené výměny nepohodlných pracovníků za ty, kteří budou bez řečí a loajálně vykonávat i práci na hraně nebo snad i za hranou, ale podle přání svého nadřízeného, ať už je jakékoliv.
Není bohužel vyloučena ani výměna státních zástupců nebo ministerských úředníků, kteří vědí hodně nebo mají jiný názor. Proto musíme i nyní pečlivě sledovat kroky politiků i dalších vlivných osobností. Aby naše děti nemusely za pár let znovu stát na náměstích s obavami, jestli je nepřijde rozehnat policie.
