Za komerční stránku šampionátu zodpovědná firma Liberty si je vědoma toho, co věděl Ecclestone již minulých 40 let také. O popularizaci Formule 1 na ohromném US-trhu se může postarat jen domácí špičkový jezdec. A v tomto ohledu to již velmi dlouho „hapruje“. Kdo ještě pamatuje pár závodů Alexe Rossiho nebo Scotty Speeda někde na chvostu pole?
Když opomineme mistra světa roku 1978 Maria Andrettiho, který je „polovičním Italem“, podařilo se získat titul švětového šampiona jen jedinému „skutečnému americkému chlapci“. Letos tomu již je 58 let, co se za poněkud tragických okolností stal mistrem tichý Kaliforňan Phil Hill – a ani on tehdy nedokázal v USA rozpoutat formulové šílenství. Kdo byl tento kliďas, který od nás před 11 lety odešel?
Ferrariho „neznámý mistr“
Britský novinář Nigel Roebuck jej již před lety označil za „neznámého mistra“, a to přesto, že Hill Ferrarimu daroval poslední vítězství ve voze s motorem vepředu, první titul v modelu s motorem za zády a tři triumfy v Le Mans.
Phil, který nebyl příbuzný s Britem Grahamam Hillem, jezdícím v téměř stejné době, byl opravdovým „dítětem slunce“. Narodil se v dubnu 1927 v Miami na Floridě. Brzy nato se rodinka poštmistra Hilla přestěhovala na západní pobřeží USA a budoucí mistr světa formule 1 vyrůstal v Santa Monice v Kalifornii. O oba rodiče přišel relativně brzy a jen co opustil nenáviděnou školní lavici, začal pracovat jako mechanik.
Koncem čtyřicátých let jel na MG-TC své první závody a soutěže v regionu Los Angeles, než si nastřádal na výkonnější Jaguar XK120. S tímto vozem se od sezony 1950 začal výrazněji prosazovat a dobyl několika úspěchů. Vědělo se o něm a brzy vyhrával na jaguarech a ferrari velkých amerických dovozců závody po celé Americe. V polovině padesátých let platil za nejlepšího Američana v kokpitu sportovních vozů, jeho cílem však byla Evropa.
Hillovým cílem nebylo Indy500, ale Le Mans
I když nevynechal ani závody midgetů, nikdy nešel typickou americoku cestou oválů. Roku 1953 na voze OSCA Freda Wackera poprvé nastoupil při 24h v Le Mans a za Luigiho Chinettiho na ferrari ve dvanáctihodinovce v Remeši. Opravdu „po legraci“ ale bylo, když mu Enzo Ferrari o dva roky později pro Le Mans nabídl tovární 118LM. „Dlouho jsem se rozmýšlel, zda mám přijmout. Znamenalo to konec závodění pro radost a začátek vážné kariéry,“ vzpomínal Hill.
Francouzský masakr roku 1955 se subtilním Kaliforňanem jaksepatří zatřásl a byl rozhodnut, že ihned se závody skončí. Jeho láska k motorům ale byla silnější – a k tomu přispěchal Ferrari se smlouvou na celý rok 1956. Zůstal tedy a s rudými vozy poté ve vytrvalostních podnicích kráčel od úspěchu k úspěchu na celé planetě. Roku 1958 s Olivierem Gendebienem vyhrál jako první Američan v Le Mans, jeho hlavním cílem ale zůstala Formule 1.
Ferrari tehdy ovšem měl dost pilotů a Phila nechal na kokpit F1 čekat. Američan tedy přijal nabídku Jo Bonniera, který mu poskytl pro velkou cenu Francie soukromý Maserati 250F. Přirozeně se bál Commendatorova hněvu, když usedal do vozu úhlavního nepřítele, obstarožní vůz ale dokázal dovést do cíle jako sedmý. Právě v tomto podniku v Remeši smrtelně havaroval Ferrariho jezdec Luigi Musso. O měsíc později se na Nürburgringu (kde Hill startoval na voze F2) naplnil osud dalšího jezdce Scuderie, Petera Collinse. Ferrari najednou hledal „čerstvou krev“ pro formuli 1 a dal „čekateli“ Hillovi šanci. Američan se jí chopil naprosto přesvědčivě. Na typu D246 vedl sedm kol v Monze a dojel za Brooksem a Hawthornem třetí. Pak přidal další třetí místo v Maroku a měl vytouženou smlouvu pilota formule 1 v kapse!
Ferrariho tovární jezdec formule 1
Ferrari se nad ním ale slitoval v nevhodný čas. Dění ve formuli 1 začaly ovládat vozy s motorem vzadu, zatímco se zatrpklý diktátor křečovitě držel kréda „Osel táhne káru, a proto zůstanou i u mých vozů motory vepředu.“ Druhá místa v Remeši a Monze byla Philovými nejlepším výsledky sezony, zatímco se mistrem světa stal Brabham na mrštném Cooperu T51. Během dalšího roku musel i Ferrari uznat, že je jeho filosofie zastaralá a připravoval moderní vůz pro novou 1,5litrovou formuli. Jeho piloti Hill, Trips, Allison, Mairesse a Ginther se v sezoně 1960 ale ještě museli lopotit s obstarožním „dinosaurem“ D246.
Phil dokázal zvláště v Monaku (dojel třetí), Spa a Oportu, že je třídou a 4. září se stal posledním pilotem, který vyhrál Grand Prix „s oslem před károu“. I když se jednalo o poněkud sporný triumf. Špičkové britské týmy tehdy v Monze odmítly startovat na kombinovaném okruhu. Bály se, že spáry a odstředivá síla betonových klopených zatáček polámou závěsy jejich křehkých vozů, a nenastoupily. GP Itálie 1960 se tedy proměnila v nerovný souboj Scuderie proti několika odvážným soukromníkům. Phil se tehdy dokázal prosadit a s velkým náskokem na kolegy Ginthera a Mairesseho vyhrál svou první Grand Prix.
Vražedný duel s hrabětem von Tripsem
Do ročníku 1961 nastoupil Ferrari výborně připraven. Jeho Tipo 156V6 byl s odstupem nejlepším vozem pole, což jeho piloty vystavilo neuvěřitelnému tlaku úspěchu. S tímto tlakem se Hillův velký soupeř Wolfgang von Trips dokázal vyrovnat znatelně lépe. Zatímco byl Němec bezstarostným miláčkem davů, hledal Američan samotu a společnost vážné hudby. Mezi lidmi z motorsportu neměl mnoho přátel. „Jak se má člověk kamarádit s konkurentem? Celý den se ho snažíš porazit a k večeru na to máš zapomenout? Závodění vlastně probouzí mou špatnou stránku. Jsem při tom rozrušen, paličatý a egoistický. Nesnáším sám sebe. Proč to tedy dělám? Protože mi to tak výtečně jde,“ rozjímal tehdy o svém podivném postoji Phil.
Sezona se skutečně proměnila v nezapomenutelný duel Hilla s von Tripsem – a skončila tragédií. V Zandvoortu porazil Němec Američana o necelou sekundu, Phil dokázal kontrovat vítězstvím ve Spa. V Aintree se prosadil opět Trips a o mistrovi se mělo rozhodnout „doma“ v Monze. Hill se kvalifikoval za kolegy Tripsem, Rodriguezem a Gintherem až jako čtvrtý. Tlak Ferrariho byl k nevydržení a Philova žádost o výměnu motoru (měl skutečně zlomené péro ventilu) mnozí považovali za projev slabosti.
Američan před startem vykouřil cigaretu a koncentrovaně se vydal do bitvy o titul. Hned se ujal vedení, ze kterého jej Ginther dokázal jen na sedm kol vystřídat. Za Philovými zády se ale odehrála katastrofa. Von Trips se na rovince před Parabolicou střetl s Clarkem, byl katapultován do valu s diváky a usmrcen. S ním zemřelo 15 fandů. Hill si dojel pro vítězství a titul, jeho největší den ale navždy zůstal zastřen Wolfgangovou smrtí. „Trips zahynul, když dělal to, co miloval. Byl ochoten riskovat vše, tak jako já,“ řekl nový mistr, když několik dní později doprovázel rakev konkurenta.
V tomto ohledu měl identický osud s Andrettim. Také Mario se stal mistrem světa v Monze, také jeho týmový kolega (Ronnie Peterson) při tomto podniku našel smrt. A tím navždy pohroužil největší den šampionovy kariéry do černého stínu.
V roce 1961 bez lokálního šampiona
Další ranou bylo, že Ferrari „na důkaz smutku“ neobsadil poslední GP roku v USA. Philovi tedy nebylo dopřáno ukázat se jako novopečený mistr před vlastním publikem. Široká americká veřejnost tak o titulu svého tichého krajana nevěděla nic.
Po sezoně 1961, ve které opět triumfoval i v Le Mans, ale šla Američanova kariéra už jen z kopce. Nadcházející ročník byl pro Scuderii pravým opakem triumfálního tažení minulých měsíců. V úvodu roku 1962 dojel Phil třetí v Zandvoortu a Spa. V Monaku skončil jen sekundu za vítězným McLarenem, jinak ale ve formuli 1 zůstal bez bodů. O zlepšení nálady se tehdy postaraly další triumfy v Le Mans a v závodě na 1 000 km na Nürburgringu – opět s Gendebienem.
V zákulisí Ferrariho impéria to vřelo. Politické machinace vyústily v povstání, když jeho zaměstnanci Chiti a Tavoni založili vlastní tým jménem ATS. Strhli s sebou i Phila, který se vydal do slepé uličky nové stáje s nimi. Roku 1963 pětkrát za tuto dezolátní organizaci s nevyzrálým vozem nastoupil. Výsledkem bylo jediné jedenácté místo a pocuchaná pověst.
Vším u Cooperu opovrhuji
Podobně zle se mu dařilo i o rok nato, když přestoupil do britské stáje Cooper. „Vším, co tvořilo tuto stáj, z celého srdce opovrhuji. Ať už vedením, mým mechanikem nebou tou jejich kraksnou, byla to hrůza,“ shrnul Phil svou spolupráci s Brity.
Jediné místo na bodech jej převědčilo o tom, že je na čase říci formuli 1 Good Bye. „I v dobách, kdy jsem bojoval o vítězství, jsem si často kladl otázku, kde to žijeme, když hodnotíme kvalitu člověka podle toho, jak rychle dokáže projet například Monakem. Někdy jsem si připadal jako uličník, který nemá nic lepšího na práci,“ podtrhl Hill své stále větší pochyby vzhledem další kariéry. „Vždy jsem si říkal, že budu rád, když tento kolotoč opustím se zdravou kůží. Měl jsem hrůzu z tělesného postižení. Pohled na mrzáka a jeho utrpení pro mne vždy byl nesnesitelný,“ vzpomíná Hill. S F1 tedy skoncoval, kokpit ale ještě úplně nevyklidil.
Tichý odchod ze scény
V následujících letech se soustředil na závody sportovních prototypů. Roku 1964 vyhrál s Rodriguezem v Daytoně na ferrari týmu NART a rozhodně se podílel na vývoji Fordu GT. Tedy vozu, který měl dle přání Henriho Forda smést Ferrariho ze světa vytrvalostních závodů. Poslední dva roky své profesionelní dráhy strávil za volantem revolučních chaparralů Jima Halla. S vozy, které jako první používaly přítlačných křídel a automatické převodovky, ještě směl slavit dva velké úspěchy. Vyhrál 1 000 km na Nürburgringu a jeho triumf při šestihodinovce v Brands Hatch byl roku 1967 zárověň jeho posledním vystoupením na profesionální scéně.
Tiše a bez velkých oznámení poté odešel zpět domů do Santa Moniky, kde se věnoval restauraci veteránů, vážné hudbě a fotografování. V posledních letech se mistr světa roku 1961 čas od času objevil za volantem historického vozu, naposledy při GP Historique v Monaku roku 2004. O dva roky později tento podnik navštívil již jen jako divák. „Pokročilá Parkinsonova nemoc mi bohužel brání v tom, abych sám jezdil. O to tvrději pracuji na zveřejnění knihy s mými fotografiemi,“ říkal bělovlasý Hill, když jakoby nepřítomně sledoval vozy jedoucí kolem. Mistr světa roku 1961 zemřel roku 2008 doma v Kalifornii.
